Naděje. Jakoby se někam vytratila, schovala a nebo ji jen nevidím? Naděje na plnohodnotný život bez omezení popírající základní lidské potřeby. Naděje na seberealizaci každého z nás a rovnoprávné podmínky pro všechny obory podnikání. Naděje na svobodný pohyb tak, aby se opět z domova stal domov, bezpečný přístav a ne domácí vězení.
Jak smutný je pro mě tento předvánoční čas. Jedinou upřímnou radostí je pozorovat mé děti, ty čisté, nádherné bytosti, jak se upřímně radují z obyčejných věcí a také z blížících se Vánoc. Jejich svět mě nepřestává fascinovat. Naplňuje mne čas strávený s nimi, večerní čtení o jednom kapříkovi a následné láskyplné objetí každého z nich na dobrou noc. Ne vždycky mám dost energie a náladu na zapojení se do prapodivných her, kterým ani nerozumím. Občas mě semele aktuální dění a zmítám se ve víru zmatku a beznaděje. Občas se odpojím od toho Matrixu a nechávám se unášet na příjemných vlnách přítomnosti, klidu a nadhledu.
K Vánocům patří naděje, ať už z pohledu dětských nebo dospělých očí. A tak bych nám všem chtěla popřát nadcházející svátky plné lásky a hlavně naděje. Ať opět můžeme žít svůj život bez omezení postrádajících smysl, ať opět můžeme svobodně tvořit, pracovat a radovat se. Ať opět zaplníme svůj vnitřní vesmír klidem a mírem. OM Shanti Shanti Shanti.
