Už jako dospívající dívka jsem cítila, že mě něco táhne dovnitř – k mysli, k tichu, k otázkám. Fascinovala mě síla dechu, lidského vnímání, myšlenek. Už tehdy jsem intuitivně cítila, že štěstí nepřichází zvenčí, ale zevnitř. Meditace, knihy, vnitřní zkoumání – to vše mě přitahovalo dávno předtím, než jsem poprvé vstoupila na podložku. K fyzické praxi jógy jsem se dostala o něco později. Pamatuji si přesně ten den v roce 2008, kdy jsem bosýma nohama vstoupila na jógamatku a poprvé ochutnala něco, co ve mně zůstalo. Tehdy to byla možná zvědavost, powerjóga zněla téměř exoticky, ale úplně mě pohltila a velmi brzy se z pohybu stal hlubší proces. Tělo se uvolňovalo, dech zpomaloval, mysl se tišila a já si začínala všímat změn i mimo podložku.
Ta cesta nebyla přímočará. Měla jsem pochybnosti, otázky, hlasy rozumu… a přesto někde uvnitř sílil ten tichý, jasný hlas: „Tady je tvoje místo.“ Dlouho jsem ho potlačovala. Ale on nezmizel. Až přišel čas, kdy už ho nešlo přeslechnout a já se rozhodla jej následovat. Chvíli trvalo, než jsem si dovolila tuhle cestu přijmout naplno. Myšlenka stát se lektorkou jógy se mi vkrádala do mysli opakovaně a pokaždé byla rychle zahnána pochybností, obavami, hlasy zvenčí i zevnitř. Ale jak už to s hlasem srdce bývá – nejde umlčet. A tak jsem jednou udělala ten krok. Do neznáma, mimo komfortní zónu, ale s hlubokým pocitem, že jdu správným směrem. Od té doby se pro mě jóga stala nejen praxí, ale i způsobem života. Tím, jak dýchám, jak cítím, jak naslouchám sobě i druhým. Každá lekce je pro mě připomenutím, že být v souladu sám se sebou je to nejcennější, co máme.
Věřím, že když člověk naslouchá sám sobě, nikdy se neztratí.
