Je mrazivé odpoledne, stojím sama na louce bohatě pokryté sněhem a vnímám ticho spící zimní krajiny kolem mne. Vnímám svůj dech. Uvědomuji si to ticho uvnitř mě. Nic jiného v tuhle chvíli není, jen ticho, tady, na tomto místě, právě teď. Paradoxně zde otevírám svou náruč a srdce, i když mám sto chutí schovat raději hlavu pod polštář a nebo ji rovnou zabořit do třpytící se sněhové pokrývky. Nadechuji odvahu podívat se za povrch všech těch událostí, které mnou v posledních dnech zamávaly. A to vše mne přivádí k člověku, který je tady, vždycky byl, nikam neodešel, i když mu někteří nevěřili, shazovali jej, pochybovali. K člověku, který vždy bude stát při mně, nikdy mě nezklame. K sobě. Zažívám i v tomto stavu pocity upřímné a hluboké vděčnosti za každou vteřinu na této planetě, za zkušenost a poznání. I když to zdánlivě vypadá, že se vše zastavilo, energie proudí a všechny procesy fungují. Pohyb je naší hybnou silou a cokoliv stagnujícího v mysli nebo těle přináší disharmonii, nemoc a brání nám to najít své pravé já. Chybí mi odpovědi na některé otázky, ego se zoufale snaží porozumět situaci, chce vědět proč, potřebuje znát důvody, nejlépe hned. A já v odevzdání přijímám stav takový, jaký je. Vím, že odpovědi přijdou a pochopím. Nacházím sama sebe jako ztracený poklad na dně oceánu, který opatrně, s láskou posbírám a teď už zbývá jen se odrazit od toho dna směrem vzhůru. Tam vede cesta. Cesta z temnoty za světlem.
