Kdy bude další článek, něco povzbuzujícího? Dostávám tyto dotazy a říkám si, no jo, ale o čem psát? Teď, v době, kdy jedno omezení střídá další a další, kdy se nemůžeme plnohodnotně potkat ani se svými blízkými, natož v sále na jógamatkách. O čem by měl být nový článek? Aby to nebyly pouhé teoretické bláboly o tom, jak zaručeně najít ten svůj střed, mír a dokonalou harmonii, když se vše kolem mění šíleným tempem a média chrlí jednu „povzbuzující“ zprávu za druhou. Nebudu nikomu radit, co má dělat, ale mohu se s Vámi podělit o své zkušenosti, co pomáhá mně, kde já čerpám energii a sílu.
V první řadě si myslím, že je dobré si uvědomit, co vstřebáváme z venku, jaké informace a jak na nás působí. Tlak, který se v nás kumuluje, nevydržíme dlouho, nastane chvíle, kdy povolíme, pustíme to, vzdáme ten marný boj s něčím, co my sami ovlivnit nemůžeme. Necháme to prostě a jednoduše být. A to je začátek cesty. Jakmile uvolníme to neúnosné sevření, pocítíme úlevu. Jsme zpátky, jsme to zase my, kdo má nad sebou kontrolu. Jsme na prahu nového začátku. Kdy už ani nedoufáme, že by se něco mohlo stát, stane se. Pocítíme novou energii v žilách, chuť a touhu vykročit, objevovat, nevzdat se. Pramen toho všeho je v nás samých. Tam je to světlo, které musíme rozsvítit tím, že se dostaneme „za“ naše ego. A stane se tak, když si uvědomíme svoji sílu a moc. Nejsme otroci naší mysli, jsme tvůrci a toto zjištění nám dává do rukou otěže svého života.
Co mohu pro sebe právě teď udělat? Ptám se sama sebe pokaždé, když se zmítám ve zmatku a ztrácím pevnou půdu pod nohama. Někdy mi stačí chvíli nedělat nic. Jen dýchat, uvědomovat si každý nádech a výdech, abych nejednala ukvapeně, neadekvátně. Ne vždy se mi to podaří. Ale mnohdy se to daří a překážky na cestě jsem schopná vidět z jiného úhlu, s určitým nadhledem. Z překážek se stávají výzvy. A když se nechám strhnout zoufalým egem bojujícím o své místo na výslunní, nemusím být k sobě tak přísná a trestat hned sama sebe za každý neúspěch. I ten mě někam přivedl, něco mě naučil. Pokud bych se bála každého selhání, nikdy ničeho nedosáhnu. A také už vím, že to hned nemusí znamenat, že jsem se ocitla na špatné cestě. Troufnu si říct, že téměř všechny naše obavy existují jen v našich hlavách. S tím úzce souvisí i to, jak moc řešíme, co si o nás pomyslí druzí. Důležité je, co si o sobě myslíme my sami. Pokud s námi někdo nesouhlasí nebo odmítne-li nás někdo, v žádném případě to nevypovídá nic o naší hodnotě. Co pro jednoho může být obyčejný kamínek ze sta, pro jiného může představovat ten nejcennější poklad na světě.
A tak, přepadne-li mě úzkost z dění kolem, obracím pozornost dovnitř, zjišťuji, jak to se mnou souvisí a co mohu u sebe změnit, abych se cítila dobře. A zbytek nechat plynout. Netlačit řeku, vždyť teče sama.
