Tento článek vychází z mnoha rozhovorů a situací, které se v různých podobách opakují. Téma, jemuž se chci věnovat, na první pohled nepůsobí důležitě, ale přitom může zásadně ovlivnit naši duševní pohodu a zdraví. Kolikrát si drobných, stále se opakujících situací ani nevšimneme (nebo je přehlížíme), ale jak se říká – stokrát nic umořilo vola. A přesně tak to funguje i v našich vztazích a každodenním životě.
V životě se setkáváme s různými lidmi. Některé vztahy jsou obohacující a inspirující, jiné nám naopak kradou energii a nepřinášejí radost. Důležité je naučit se rozpoznávat, kdy je čas nastavit zdravé hranice a kdy je v pořádku se od některých lidí distancovat. Často se stane, že při setkání s určitým člověkem cítíme nepříjemné pocity – „něco“ prostě nesedí, jeho chování nám není příjemné, cítíme vnitřní odpor. Někdy se snažíme tento pocit potlačit a hledáme racionální důvody, proč bychom se měli chovat jinak. Pravdou ale je, že naše intuice nás nikdy neklame. Pokud cítíme, že nám někdo dlouhodobě nesedí, je v pořádku se od něj vzdálit, i když se jedná o člena rodiny. Představa, že se všemi vycházíme skvěle a bez problémů, zní lákavě, ale víme, že život takhle nefunguje. Není možné zalíbit se a vyhovět všem. A co je důležitější – není to ani nutné.
Máme pocit, že bychom se „měli“ s někým vídat nebo že bychom „měli“ být vstřícnější. Očekává se, že budeme vždy ochotní, vždy vyhovíme, neřekneme ne. Tyto vzorce pocházejí z dětství a z prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Je dobré si uvědomit, že nejsme povinni trávit čas s lidmi, se kterými nám není dobře, jen proto, že by se to „mělo“. Dostáváme pak sami sebe do určité pasti. Vytváříme sami v sobě rozpor, konflikt, který nás vnitřně užírá. Tyto nenápadné, ale opakované vlivy nás velmi oslabují a ve výsledku mají zásadní dopad na naše zdraví, pohodu a vnitřní sílu. Když se naučíme respektovat své pocity a nastavíme zdravé hranice, získáme vnitřní klid a rovnováhu. Přestaneme ztrácet energii na vztahy, které nám neprospívají, a můžeme ji naopak věnovat lidem, kteří nás podporují a se kterými je nám dobře.
Možná si ale někdy ani neuvědomujeme, že nás „něco“ oslabuje, protože to bývá nenápadné a postupné: Třeba nekonečné stěžování, kdy každé setkání je monolog o tom, jak je život těžký, ale nikdy nepřichází žádná snaha o změnu. Také vynucování pozornosti, kdy jste zaplaveni zprávami nebo hovory v takové míře, že Váš čas už ani není Váš. A samozřejmě je tu hraní na city – skrytá manipulace, která Vás tlačí k tomu, abyste se „obětovali“. Někdy můžete mít pocit, že jste to vždy jen Vy, kdo naslouchá a zajímá se, ale zpátky nepřichází nic, jen další drama a šup, už jste zataženi do emocí druhého člověka, aniž byste o to stáli. Jak z toho ven?
Myslím, že není povinností být neustále k dispozici, a to je třeba si uvědomit. Intuitivně cítíme, kde je nám dobře a kde ne. Pokud některý vztah vyčerpává, je naprosto v pořádku nastavit hranice. Můžeme sami určovat, kolik energie a kam chceme investovat. A hlavně, není důvod cítit se provinile, když se rozhodneme říct „dost“. Pečovat o své hranice neznamená být bezohledný, znamená to být k sobě laskavý. Jakmile se přestaneme vyčerpávat tam, kde to nemá smysl, zbude nám mnohem více energie pro to, co nám dává radost a naplnění. A přesně to si zasloužíme.