Procházím rozpálenými českobudějovickými uličkami, sálající horko mi ani tolik nevadí. Těšila jsem se, až budu stovky kilometrů od domova, od svých zaběhnutých stereotypů. Je fajn vypadnout, na chvíli změnit prostředí i rituály. Kluci se tolik těšili na babičku a na dědu a já tu mám prostor a trochu času i pro sebe, navštívit rodinu, svá oblíbená místa, obchůdky. Míjím kostel na Piaristickém náměstí, jeden ze symbolů Českých Budějovic. Můj pohled upoutala otevřená brána do klášterní zahrady. Mám nutkání se tu na okamžik zastavit, sednout si na jednu z laviček a vychutnat si příjemný pocit, který mne právě zaplavil. Je mi dobře, právě teď, na tomto místě. Nemám tu pocit samoty. Vnímám sama sebe. Je to dobrá terapie, prostě být, nechat věci plavat, nepřemýšlet. Hlavně nepřemýšlet. Vzpomněla jsem si, jak tohle před pár dny s úsměvem na rtech vyslovila jedna moudrá paní na akupunktuře. Nad některými věcmi prostě nemůžeme přemýšlet, je třeba se řídit srdcem. Napadá mě, že jakmile něco nedokážeme racionálně pochopit nebo jednoznačně pojmenovat, máme tendence opatřit to štítkem „divné“ a hodit do šuplíku „nedůvěra“. Máme tendence analyzovat. Analýza věcí má jediný záměr, získat kontrolu nad situací. Jenže tahle snaha všechno důkladně (a nebo dokola?) rozebírat vyvolává jen další zmatek, pochyby a nedůvěru. A co teď? Jak poznat, kdy je skutečně namístě jednat a kdy naopak vyčkat, nezasahovat do přirozeného chodu dění, zklidnit se a odevzdat vyšší moci? Tady mě opět napadá, a co se řídit srdcem?
A tak pokračuji dál v cestě, pozoruji ulici, její rozmanitost, cvrkot. Nacházím se kousek od svého oblíbeného obchůdku s různým zbožím, převážně orientálním. Miluji tu vůni a klid, který na mě dýchne, sotva vejdu dovnitř. Tady nikdo nespěchá, každý pomaličku prochází, pečlivě prohlíží vystavené zboží. Vždycky zde hraje příjemná, uklidňující hudba. Mám to tu ráda. Odcházím odsud s několika drobnostmi, které jsem si koupila pro radost. V jedné odlehlé uličce jsem čirou náhodou objevila čajovnu se zajímavým názvem Šedý útes, vůbec nevím, že tu taková je. Škoda, že měli zrovna zavřeno, určitě bych se tam ráda podívala. Nevadí, příště. Blíží se poledne, stoupá teplota, nadechuji vůni začínajícího léta. Jaké asi letos bude? Ať je takové, jaké chceme, jaké si přejeme, hlavně plné lásky, pohody a upřímných úsměvů od srdce.