Mám takový dojem, že nás ze všech stran zasypávají ideály dokonalosti – dokonalé tělo, dokonalý život, dokonalá jógová praxe… Sociální sítě, reklamy a časopisy nám podsouvají obraz toho, jak bychom měli vypadat, cítit se a žít. Je tak snadné ztratit kontakt s tím, co je nakonec opravdu důležité. Často zapomínáme na to nejcennější – být sám sebou, mít rád své tělo takové, jaké je, a cítit se v něm skutečně „doma“.
A upřímně, sama jsem si k tomu musela najít cestu. A že to nebylo vůbec snadné! Učila jsem se postupně, často metodou pokus–omyl. Byla jsem na sebe mnohdy zbytečně přísná, kontrolovala každý detail… a přesto chyběl vnitřní klid a spokojenost. Teprve když jsem začala své tělo vnímat jako přítele a ne jako projekt k neustálému „vylepšování“, něco se změnilo. Paradoxně až ve chvíli, kdy jsem to celé pustila a přestala se tolik snažit „zhubnout“ nebo „nějak vypadat“, začalo moje tělo spolupracovat. Když jsem mu dovolila dýchat, odpočívat, hýbat se tak, jak mu to bylo příjemné, najednou se uvolnilo. A s tím přišla i změna – mnohem přirozenější, jemnější a hlavně trvalejší. Není to o dietách, drilu nebo dokonalosti. Je to o vztahu, který se svým tělem máme.
A právě jóga mi v tom byla trpělivou učitelkou. Někdy jemně šeptala, jindy mě zastavila uprostřed pohybu a připomněla mi, že méně je často více. Naučila mě, že tělo má svou moudrost, kterou stačí poslouchat. Na začátku jsem měla tendence porovnávat se s ostatními – kdo udělá hlubší předklon, kdo má větší flexibilitu, kdo zvládne náročnější pozici. Dnes pro mě skutečná praxe začíná ve chvíli, kdy zavřu oči a začnu vnímat, co se děje uvnitř. Ale myslím, že tohle všechno je určitá fáze, kterou si prochází většina z nás. Nejde dělat napoprvé všechno hned správně. Postupně jsem pochopila, že moje tělo tu není od toho, aby splnilo nějaký estetický ideál, ale aby mi sloužilo, neslo mě životem a dovolovalo mi prožívat ho naplno. A jsem mu za to nesmírně vděčná!
Tělo je neuvěřitelně chytré. Neustále nám dává signály, když něco potřebuje – odpočinek, jemný pohyb nebo naopak více energie. Přesto často slyšíme spíš hluk zvenčí a tlačíme sami sebe dál na výkon, jako by naše zásoby energie byly nekonečné. Asi to zní jako klišé, ale až jóga mě naučila zpomalit, naslouchat sobě a hlavně vnímat tyhle jemné signály a respektovat je. Pravdou je, že to není vždycky jednoduché. Život nás někdy zastihne v době, kdy na odpočinek není zrovna prostor, a my musíme jít dál, i když bychom tak rádi zpomalili. Někdy se necítíme v souladu sami se sebou, a přesto máme pocit, že musíme pokračovat. I to je součást cesty – učit se být k sobě laskavý i v těch nejtěžších chvílích a připomínat si, že každé malé zastavení a sebepéče jsou takovým malým vítězstvím.
Právě tyhle malé věci, tyhle drobné okamžiky laskavosti vůči sobě, jsou podle mě nejcennější. Postupně totiž dávají vzniknout velkým změnám. Pomáhají nám růst, léčit se a žít v hlubším spojení se sebou samými. A hlavně nám pomáhají přežít v té džungli života, která je často hodně divoká, plná shonu, tlaku a nejistoty. Nemusíme mít dokonalé podmínky, aby naše praxe byla opravdová a hodnotná. Často to říkám i na svých lekcích – že nemusíme mít ani podložku, když zrovna není po ruce, a klidně můžeme cvičit i v děravých teplákách, které už něco pamatují. Vždyť jóga není o vzhledu ani o perfektním vybavení, ale o tom, jak se v tom těle cítíme a jaké spojení si dovolíme navázat se sebou samými. Tahle jednoduchost a přijetí jsou pro mě opravdovým pokladem.
A pokud se někdy cítíte, že vaše tělo není takové, jaké by „mělo být“, zkuste si připomenout, že právě ono je vaším největším spojencem. Je silnější a moudřejší, než si možná myslíte. Není potřeba hned všechno změnit – stačí malé kroky, trocha laskavosti a ochota začít vnímat, co už teď funguje. Každý den je šance cítit se o kousek víc doma ve svém těle. A víte co? Ty staré orvané tepláky, ve kterých se cítíte pohodlně, možná nakonec udělají větší službu než nejdražší legíny. Protože opravdovost je vždycky víc než dokonalost.