Miluji čas strávený na své jógamatce, kdy si čistím hlavu, protahuji, všelijak mačkám tělo a zase uvolňuji. Jak báječný pocit ve mně přetrvává ještě dlouho poté, co mám sbalenou podložku a věnuji se jiným běžným činnostem. Ale jsem stále žena, matka dvou dětí, ne vždy je mi úplně do zpěvu, občas mě zaskočí nějaká situace. Ať už je to překvapení příjemné či nepříjemné. Nejsem v exkluzivním rozpoložení, když mne syn vzbudí ve třičtvrtě na dvě ráno s tím, že se počůral. Někdo to musí vyřešit, JÁ to musím vyřešit. A zatímco on už blaženě usíná při mém pohlazení v čistém a suchém, já se pak ještě nějakou dobu převaluji v posteli.
Nedávno jsem vyzvedávala kluky ze školky, ve své obvyklé báječné náladě, nevadilo mi ani husté sněžení, co mě doprovázelo cestou. Mám dokončený článek, dopsaný jeden referát do jógového školení. S úsměvem mě vítá můj mladší syn, aby mi vzápětí v šatně téměř vynadal, že jsem si dovolila z úsporných důvodů přeložit obrázek, který pro mě nakreslil. Nepomohlo žádné vysvětlování. Složením papíru jsem prostě zničila jeho výtvor. Řešil to ještě v šatně staršího syna a nakonec se rozhodl vyhodit obrázek do koše. Toto rozhodnutí ho pravděpodobně naštvalo ještě víc. Nevím, zda to bylo inspirativní pro jeho staršího bratra nebo ten také nebyl v danou chvíli v nejlepší náladě, protože si během oblékání vzpomněl, že také něco vyráběl a potřebuje mi to ukázat. Odešel tedy zpět do třídy, aby se po nějaké době vrátil s brekem, že už mi to nikdy neukáže, svůj výtvor totiž nenašel. Viděla jsem, jak s ním lomcuje zklamání a zároveň vztek. Jako správná matka ho chci samozřejmě uklidnit a potěšit. On mou snahu zřejmě viděl jinak, protože dostal takový malý hysterák a zacpal si uši, aby mě nemusel poslouchat. Jak už to tak bývá, v těchto situacích člověk nebývá nikdy sám. V šatně se nahromadila spousta dalších rodičů vyzvedávajících svá dítka, takže měli celkem zábavné představení. A to jsem si donedávna myslela, že se mi podobné situace obloukem vyhýbají.
Proč zmiňuji právě tuto událost s dětmi? Na dětech je totiž úžasné pozorovat, jak rychle se po kolizích vrátí do své obvyklé pohody. Škoda, že tato schopnost u nás dospělých někam postupem času zmizí. My svůj hněv a pocity ukřivdění v sobě držíme jako nějaké trumfy, které bychom v budoucnu mohli třeba uplatnit. Ani si nevšimneme, jak nás to devastuje zevnitř. Jóga mě učí nepouštět takové jedy hluboko do těla, pomáhá mi pohlížet na konfliktní situace trochu jinak, zachovat si určitý nadhled, a když už mě něco semele, jsem schopná rychle najít svou rovnováhu a pohodu. A hlavně, už se k tomu znovu nevracím. Jako bych vyvětrala zatuchlý vzduch – všechny negativní emoce – ze svého milovaného příbytku.
Až Vás příště něco rozhodí, vyvede z rovnováhy, zkuste si vzpomenout na děti, jak rychle zapomínají na špatné. Je nutné, abyste se dál trápili nebo rozčilovali? Nic dobrého Vám to nepřináší. Otevřete ve svém chrámu okna dokořán a vyvětrejte veškeré negativní emoce. Pusťte dovnitř nový čerstvý vzduch. Bude se Vám nejen lépe dýchat, ale i žít.
