Strávili jsme s rodinou báječnou aktivní dovolenou v samotném srdci Jeseníků. Výletů bylo dost, ovšem jeden byl obzvlášť zajímavý, nezapomenutelný. Pěšky rovnou od chaty až k nedaleké rozhledně. No jo, ale kluci měli po cestě samé zájmy, střílečky z klacků, házení šišek a kamenů do potoka apod. Není kam spěchat, rozhledna stojí nějaký ten pátek, neuteče. Než jsme se k ní tedy přiblížili, dostihl nejmladší členy výpravy hlad. Svačiny zařvaly během prvního kilometru, protože kluci měli údajně hrozný hlad, byť jsme byli vydatně nasnídaní. Nevadí, poblíž je hotel s výbornou restaurací, skočíme tam na oběd a na zpáteční cestě s plnými bříšky uskutečníme tu rozhlednu.
Důkladně posilnění jsme tedy vyšli z restaurace, ale nejmladší syn potřeboval zdravotní zastávku. Tatínek tedy zůstal s ním a já vyslovila tu památnou větu „tak my půjdeme napřed“ a se starším synem jsme vyrazili. No, vyrazili. Vlastně jsme nasadili slušné tempo. Najednou se z výletu stal takový malý závod, kdo dorazí k cíli (k rozhledně) dřív. Synáček je koumák, všiml si, že bychom nemuseli jít po asfaltce, ale zpříjemnit a hlavně zkrátit si cestu pod vlekem. Takhle jednoznačně budeme první! Chvíli jsem zvažovala, nicméně jeho přesvědčivé argumenty zněly lákavě. Rozhledna se tyčila na samém vrcholku kopce přímo nad vlekem a hlavně jsem mu kývnutím na jeho úžasný návrh udělala obrovskou radost. Nasadili jsme opět super svižné tempo do kopce podél vleku. Bylo horko, za chvíli z nás lilo, ale závod je závod. V půli cesty jsme na chvíli zastavili a koukali na tu nádheru pod námi. Uvědomila jsem si, že můj telefon zůstal u tatínka v batohu, u sebe mám pouze synův batůžek s nezbytnou lahví vody. Spravedlivě jsme se podělili a nechali si ještě něco na zbytek cesty, až budeme mávat jako vítězové klukům z rozhledny.
K cíli jsme samozřejmě podle předpokladu dorazili jako první. Zaplavilo nás velké nadšení, hlavně syn se pyšnil svým fantastickým nápadem jít jinudy, prostě paráda, teď už jen počkat na kluky a pak se jim pochlubit. Protože ještě nešli, vystoupali jsme po schodech na vrchol rozhledny a kochali se nádhernou vyhlídkou. Čas běžel, kluci stále v nedohlednu a nás už pomalu začalo opouštět nadšení z jasného vítězství. Kde se mohli zdržet? No nic, sejdeme dolů po schodech, mezitím se určitě objeví. Že bychom měli tak obrovský náskok? Čekali jsme ještě nějakou chvíli dole před rozhlednou, zbytek posádky stále nikde. To už na nás začala padat mírná nervozita, kde se zdrželi a hlavně, jestli vůbec šli sem podle původního plánu. Není důvod panikařit, rozhodla jsem se nevytvářet zbytečné domněnky, scénářů může být tucet. Kluci jsou spolu, navíc mají dva telefony (jeden můj), není třeba se o ně bát. A my dva se také neztratíme. Cestu k chatě znám, zavelela jsem tedy odchod. Po cestě na ně možná někde narazíme. Trochu jsem doufala, že se setkáme na rozcestí pod rozhlednou, na asfaltové cestě, po které měli kluci (a my vlastně taky) přijít. Ani tam nebyli. No nic, napadlo mně, že možná z nějakého důvodu na tu rozhlednu ani nešli a otočili to rovnou k chatě. Od rozcestí „domů“ to bylo necelé 4 kilometry. Opět jsme nasadili svižné tempíčko. Je zajímavé, jak byl můj malý ochránce aktivní a plný síly, ani jednou nepípl, že by ho bolely nožky (přitom na startu celého výletu, ani ne kilometr od chaty, si stěžoval, jak už nemůže a ten druhý mrňousek mu samozřejmě přitakával). Naše společná cesta byla vážně senzační, povykládali jsme si spolu o všem možném i nemožném. Přesto ve mně hlodala otázka, kde máme ty chlapy? Snad opravdu šli k chatě. Co když nás hledají? Tu poslední myšlenku jsem rychle zaplašila, to je přeci nesmysl, výlet byl jasný, sice jsme si kus cesty trochu poupravili, nicméně na rozhlednu, tedy k cíli, jsme došli. Stejně tak jsme dorazili i k samotné chatě. O to nemilé bylo naše zjištění, že chata je zamčená, takže kluci ještě nedorazili. Klíče jsou spolu s mým telefonem v batohu u tatínka. Ale to nám nevadilo, sedli jsme na houpačku do stínu a příjemně odpočívali. Jak čas plynul, nervozita čím dál víc zaplavovala mou mysl.
Po nějaké době jsem konečně uviděla dvě postavy blížící se k nám. Ten pomyslný šutr, co mi spadl ze srdce, museli slyšet až na protějším kopci. A když jsem viděla spokojený výraz ve tváři svého muže, jakmile nás uviděl, živé a zdravé, bylo jasné, že ty šutry byly dva. Zajímavé bylo navzájem slyšet, co prožívala a co si myslela ta druhá skupina posádky. Kluci to ze začátku taky pojali jako závod, chtěli nás dohonit a hlavně předběhnout. Nicméně je nenapadlo, že bychom mohli jít jinou cestou, takže když to hnali jako diví a nikde na nás nenarazili, začali se strachovat, kde jsme a co s námi je. Na rozhlednu nakonec došli, ale protože nás hledali, objevili se tam ve chvíli, kdy my už tam dávno nebyli. Každý měl svůj příběh i svou pravdu, musela jsem se smát. Ach ty domněnky! Všichni je vytváříme, tak skutečné, barvité domněnky, které nás úplně oblbnou. Od toho dne se další výlety neobešly bez rýpnutí „co kdybychom šli napřed“. A možná to bude určité ponaučení pro příště, nenechat se strhnout smyšlenými představami, více si věřit a nebo alespoň u sebe nosit mobil. Vždyť kolikrát bez něj pomalu neuděláme krok, kontrolujeme jeho obsah častěji, než je zdrávo a pak, ve chvílích skutečné potřeby, jej u sebe nemáme.
