Více než dva týdny strávené v „ašrámu“ (tak jsme pojmenovali se svými kolegy jedno jógové studio) na intenzivním školení mi přineslo tolik cenných informací a nezapomenutelných zážitků, že z tohoto „jógového maratonu“ budu čerpat ještě dlouho. Oprostit se najednou od všeho, od rodiny, okolního světa, bylo těžší, než se zprvu zdálo. A přitom jsem se každý večer vracela domů a doma se také probouzela. Obdivuji dobrodruhy, kteří se nebojí vyrazit do Indie, kolébky jógy, kde jsou úplně odříznutí od svého dosavadního světa. Napadá mě, jak silné pouto k rodině a domovu mám. Možná proto mnou zmítaly v prvních dnech rozporuplné pocity, strach, co tu vlastně dělám a zároveň vzrušení z toho, co mě čeká a co všechno se mohu naučit. A že toho bylo! Zajímavé je, kolik dalších jiných neočekávaných benefitů školení přineslo. Oprášila jsem psaní psacím písmem. Možná to zní divně, ale věčným ťukáním do klávesnice se veškeré mé ruční psaní smrsklo na písmo pouze tiskací, vždyť na pár poznámek nebo úkolů to bohatě stačí, takže psát tak, jak bylo ve škole zvykem, mi najednou činilo menší obtíže. Nešlo to tak plynule. Jestli si říkáte, že taková banální záležitost se přece nedá zapomenout, věřte, že fakt dá. Postupem dní jsem opět „najela“ na svůj rukopis, dokonce se mi udělal na pravém prostředníčku malinký mozol. Na novém působišti jsem si intuitivně našla příjemný koutek u okna, na parapet umístila hrnek se sítkem a každý den si vozila horkou vodu v termosce, abych mohla o přestávkách popíjet oblíbený zelený čaj.
Učení přibývalo a ke slovu se začala hlásit únava, psychická i fyzická. Nadšení z praxe postupně vyprchávalo, tělo běželo v jakémsi nouzovém režimu, jelo, ale bez „šťávy“. Určitou útěchou bylo vidět své kolegy a uvědomit si, že v tom nejsem sama. Stala se z nás taková jógová rodina, kde jeden druhému pomůže nebo poradí, když potřebuje. Každý z nás vynikal v něčem, takže vzájemná spolupráce fungovala perfektně.
Jaký je váš bojovník? Zaznělo z úst učitele při rozebírání Bhagavadgíty, kdy zoufalý bojovník Ardžuna stojí na bitevním poli a rozhoduje se, co udělá. Jak příznačné! Tahle otázka se mi vybavila další večer za volantem auta na cestě domů, kdy jsem už toho všeho měla takříkajíc „plná řídítka“. Věděla jsi, že to nebude snadné, čekala jsi, že tě dřív či později může dostihnout únava, krize, nechuť pokračovat. Vážně to chceš teď zabalit? Můžeš, nikdo tě tam nedrží, máš na výběr. Nechala jsem chvíli doznít všechny myšlenky plné zmatku a jen jsem vnímala svůj dech a cestu před sebou. Najednou můj bojovník vystoupil v celé své parádě jako silný, odhodlaný vůdce, který ví, co dělá, zbaven veškerých okovů pochybností. Než jsem dorazila domů, zmizela panika, jenž mě na chvíli ochromila, v mé mysli zavlál opět svěží vánek klidu a přesvědčení, že chci pokračovat. Vlastně jsem se kolikrát těšila do „ašrámu“, na své nové jógové přátele a s upřímným zájmem povzbuzovala ty, kterým docházel „dech“. Je tak jednoduché nechat se odradit sebemenším kamínkem na cestě, na všechno se vykašlat jenom pro dočasný pocit určitého nepohodlí.
Můj mozek dostal obrovskou nálož informací, nových poznatků nejen z filozofie a tělo bylo vystaveno značné dávce praxe, takže pot z našich těl prostupoval do éteru celým sálem. Poslední dny už bylo cvičení víceméně za trest. Sestavy se pro mě staly nutnou (a nudnou) rutinou, cvičila jsem tak nějak roboticky a při pohledu na ostatní členy naší jógové rodiny bylo zřejmé, že jsou na tom obdobně. Fyzická a psychická únava dohromady mají jednu nespornou výhodu. V noci jsem lehla do postele a usnula téměř okamžitě. Vedle mě by mohli střílet z děla a nejsem si jistá, zda by to nějakým způsobem narušilo můj hluboký spánek. Ta skutečná únava se ovšem dostavila až po skončení školení. Bolely mě snad všechny svaly, ale ty pocity štěstí a radosti z úspěšně dokončeného kurzu byly nepopsatelné. Jako by se přede mnou otevřelo několik dveří a každé z nich nabízí něco nového, zajímavého, lákavého. A nemám chuť spěchat, rychle proběhnout všechny možnosti a zjistit, co se kde ukrývá. Chci jít postupně, vychutnat si cestu a dobře se porozhlédnout kolem, případně se na chvíli zastavit a dopřát si okamžiky klidu. A zároveň v hlavě si srovnat do příslušných pomyslných přihrádek všechny nabyté vědomosti a moudra, abych v případě potřeby věděla přesně, kam sáhnout.
