Na základní škole jsem napsala takový malý sešit pohádek. Kupodivu zůstal se mnou někde dobře ukrytý, aby ho nezasáhla nemilosrdná vlna generálního úklidu, která by navždy zpečetila jeho osud. Nepoznamenalo jej ani stěhování, nenápadně se propašoval v hromadě not, zpěvníků a dalších mých vzpomínek, našel si tichý koutek ve sklepě a čekal, až bude objeven a vynesen na světlo. A pak jednoho dne ležel přede mnou na stole a já na něj pobaveně zírala. Kluci byli zvědaví a hned mě zasypali spoustou otázek. Komentovali kaňky v něm, sem tam nějaký ten škrtanec, chválili kresby postaviček a legračních situací a samozřejmě chtěli přečíst všechny pohádky, co jsem si tehdy jako malá holka vymyslela. Každý přečtený příběh prošel důkladným a hlavně upřímným rozborem dvou odborníků. Ukažte svým dětem vzpomínky a je o zábavu zaručeně postaráno. Nicméně závěr týmu kritiků byl jasný, kdy napíšu další pohádky. Musela jsem se usmát. Vždyť píšu, ale už ne smyšlené příběhy očima malé holčičky, ale skutečné příběhy a postřehy ze života dospělé ženy. Vlastně se mi splnil jeden z dávných snů. Je to nádherné uvědomění. A nejen to. „Jednou tě bude živit hlas“, řekl mi na střední škole učitel jednoho pro mě nudného předmětu (bankovnictví, fakt mě to nebavilo, pardon). Ta vyřčená věta, byť jsem jí v té době nevěnovala moc velkou pozornost, se tajně usadila v mé paměti. Pan profesor měl v podstatě pravdu.
Cítím se neskutečně šťastná, že jsem následovala své srdce, dobrovolně se odchýlila od vystudovaného oboru a našla si vlastní cestu, kde vnímám naprostý soulad s mou duší, okolním světem, vesmírem. Řekla bych, že to není jen plnění snů, je to dharma. Život mi musel uštědřit pár kopanců, abych konečně byla ochotná vyslyšet a následovat svou intuici, ale vyplatilo se. Rozum má tendenci do všeho kecat. Nicméně nelituji ničeho. Jsem vděčná za všechny pády, i když nebyly příjemné a některé dost bolely, ale pokaždé s sebou nesly velký dar. Ukázaly mi něco důležitého v mém životě. Něco, s čím se mám konfrontovat, co je třeba přehodnotit, změnit, opustit nebo nechat odejít. Přirovnala bych to asi k tomu, kdy nevědomky sjedete ze správné cesty a pak zákonitě musí přijít řekněme síla, která vás na ní opět „nakopne“ zpět. Někdy není nutná ani síla, stačí jemné pošťouchnutí v podobě nějakého sdělení. Myslím tím ty cenné informace, jenž přicházejí z nejvyššího zdroje, často docela důmyslným způsobem, ať už prostřednictvím přátel a nebo vás někdo vyhledá, můžete otevřít knihu a tam „to“ bude. A víte, že „to“ je ono! Nic se neděje náhodou a přesně tohle jste se měli dozvědět.
K pocitům hluboké vnitřní spokojenosti přidávám zároveň velkou úctu k lidem, kteří mi dovolili nahlédnout do jejich vlastního příběhu. A jsou to nejen zajímavé, autentické, ale i silné příběhy neobyčejných lidí, bez přikrášlení, pozlátka a masky „všechno je vždy dokonale uhlazené a perfektní“. Jsem vděčná za každé takové setkání, kde nechybí odvaha ukázat obě strany mince, ne jenom tu vyleštěnou.
