Domů jsem se vrátila s nevítaným společníkem, migrénou. To už se mi dlouho nestalo, aby mě přepadla tak úporná bolest hlavy a ještě ke všemu během lekce. Adrenalin v kombinaci s houževnatostí a zodpovědností ke své profesi fungoval jako velmi dobrý tlumící prostředek, ale jeho účinky s návratem domů poměrně rychle odezněly. Večeři klukům chystám s hlubokou koncentrací na dech, zatímco se odhodlaně snažím udržet žaludek na svém místě. Půlka sáčku Aulinu nepochybně zabere, jen je třeba vydržet. Bolestí prostě musím projít. Zhroutím se zničeně na opěradlo gauče a koukám na obraz, který namalovala jedna z mých vážených klientek. Je nádherný. Nepřestává mě fascinovat jeho krása a rozmanitost. Působí uklidňujícím dojmem a přitom vyzařuje neuvěřitelnou energii, jako by říkal “možné je naprosto všechno”. Pomalu si zvykám na to, že je nás o jednoho méně. Odešel do psího nebe náš malý přítel, plnohodnotný člen domácnosti. Cestoval s námi napříč republikou, byl skvělým, věrným společníkem. Je to tu bez něj jiné. Pocit určité prázdnoty nebyl tak intenzivní ještě před týdnem, kdy jsem se pekla v rozpálené Praze. Smutek ze ztráty přehlušila jedinečná atmosféra Starého Města. Návrat domů však připomněl, že je něco jinak. Život je neustálý pohyb, ať se nám to líbí nebo ne. Můžeme se bránit, vzpírat, nakonec stejně přijmeme fakt, že je zde síla mnohem vyšší než my.
Čas letních prázdnin se nachýlil ke svému závěru, a to s sebou nese další změny, navykání novému rytmu. Na stole se mi vrší hromádka rozečtených knih, je také třeba začít postupně realizovat nové nápady a vize, které dozrávaly dostatečně dlouho, aby se mohly konečně vyloupnout na světlo. Pořád je, co dělat a to je dobře. Tvořivá energie je velmi dobrým hnacím pohonem, aby člověk nezůstával dlouho stát na místě, když přijde potřeba zastavit se. Ono to zastavení důležité je, obzvlášť v dnešním uspěchaném světě, ale také má své hranice. Přílišná a neustálá aktivita vyčerpává, na druhé straně dlouhé setrvávání v jednom bodě vede ke stagnaci. Kde převládá stagnace, není život a ne-moc je na světě. Člověk ztrácí nejen sílu, chuť, ale i víru v sám sebe. A pak je tu naděje. Naděje, která umí všechno změnit, uvést věci zase do pohybu. Naděje znamená pokračovat, nevzdat to, i když není úplně jasný směr a výsledek může být dosti nejistý. Naděje a víra, že to má smysl, mi vždycky vdechly svěží energii do žil, abych se nenechala odradit a strhnout zpátky některými hlasy, které zrovna nesouzněly s mou cestou. Častokrát jsem se snažila ty hlasy mermomocí přesvědčit o správnosti svého úsilí. Dnes se jen pousměji. Není třeba někomu něco dokazovat. Každý píšeme svůj osobitý, jedinečný příběh, a to, že se nemusí jednomu líbit, ještě neznamená, že je závadný nebo špatný. A tak se raduji ze své cesty, i když radost někdy vystřídá smutek, i když mě občas něco bolí nebo zabrzdí. Má to smysl, vždycky, bez ohledu na to, co se zrovna děje. Soustředím se víc na to, kde právě jsem, než abych se slepě a bezhlavě hnala za chimérou. Když si stanovím cíl, už k němu nedávám žadné časové limity, šibeniční termíny, které pak nejsem schopna dodržet, ať už vlastním přičiněním a nebo zásahem vyšší moci. Některé věci musí dozrát, k některým věcem musím dozrát já. Je to docela osvobozující nesoutěžit věčně sama se sebou. A také cítím značnou úlevu, jakmile jsem těžké boty (plné starostí, obav z nejistoty a neznáma) vyměnila za lehoučké bosobotky (odlehčené od zbytečných “co když a jestli”). To se to pak jde úplně jinak, krásně a lehce…