Na jedné lekci se mi svěřila paní, že jí dělá trochu problém vydržet v pozici delší dobu, hlavně při poklidném tempu jin jógy. Jangový styl (vinyasa apod.) zvládá výborně, ásany střídá plynule za sebou, ale na chvíli setrvat, nespěchat, vychutnat si to, co právě je, není tak jednoduché, jak se na první pohled jeví. Ruku na srdce, s neklidem, vrtěním, nedostatečným uvolněním se potýkáme více či méně všichni. Není problém sekat jednu pozici za druhou nebo všelijak sešněrovat končetiny, i kdyby to mělo být mnohdy na sílu, ale „nic nedělat“? Jedna věc je ta, že nepodáváme patřičný výkon, nejsou hned vidět výsledky, to se může dosti prát s rysem dnešní doby – akčnost, jet na plný plyn, stihnout toho tolik v krátkém čase, nejlépe vše. Druhou věcí zůstává skutečnost, že jakmile si dovolíme zvolnit a dostatečně se ztišit, jsme konfrontováni sami se sebou. Otevře se před námi cesta, na kterou se některým tak úplně nemusí chtít. Máme možnost nahlédnout dovnitř, čelit nejrůznějším stínům, obavám, zjistit o sobě pravdu, a to chce kuráž. Odhodit všechny masky a podívat se na to, kdo jsem, kam směřuji, co opravdu cítím. Můžeme o sobě zjistit hodně, může a také nemusí se nám to líbit. Možná i to, že je vlastně příjemné a velmi osvobozující vidět svou skutečnou tvář, která nemá vždy jen oslnivě zářivý úsměv. Někdy je bez výrazu nebo je zahalena smutkem, občas z ní lze vyčíst i bolest. V hloubi duše cítíme, že tak je to přece v pořádku, to vše je součástí našich životů, ať už si to jsme schopni přiznat a nebo to popřeme. Ten, kdo věčně utíká před vlastním já, neudrží takové tempo napořád. Dříve či později nebude, kam utéct nebo se schovat. Najednou bude potřeba otevřít pečlivě zamčené zámky skříní a nechat vypadnout na světlo všechny dobře ukryté kostlivce.
Z vlastní zkušenosti vím, že přijímaný smutek je mnohem lépe snesitelný. Sám se totiž zmírní na nejnutnější dobu, která je nezbytná pro očistu duše i samotný vývoj člověka. Dovolit si podívat se svému smutku do tváře, přijmout bolest – druhou tvář lásky, třeba se i vyplakat, je cesta k uzdravení a rozpuštění negativních energetických nánosů. Bolest odmítaná se většinou stává neunesitelnou. Zůstává jako stín na srdci a blokuje lásku a radost v životě. Je zajímavé a velice očistné takto bilancovat teď, v období podzimu, kdy se rok pomalu blíží ke svému závěru. Shazujeme starou, již nepotřebnou zátěž (stejně jako stromy shazují listy), chceme vnést do svého života určitý řád a pořádek. To všechno samozřejmě „smrdí“ prací, jak jinak než prací na sobě. Pořádek znamená uklidit, uklidit znamená vypořádat se s tím bincem tam někde uvnitř, ať už rozházeným nebo rafinovaně schovaným. Možná bude zapotřebí se zhluboka nadechnout, než se pustíme do práce. Ale věřte, stojí to za to!