Když se všechno podělá, tak všechno, ať to má grády. Vezete se, ani nevíte jak a kam, uháníte zběsilým tempem, nad kterým úplně ztrácíte veškerou kontrolu, sotva popadáte dech. Někam Vás to vyplivne, konečně se můžete zhluboka nadechnout a také rozkoukat, zmapovat, kde jste a rozsah škod. Zoufalým pokusem o chycení se čehokoli, co by přineslo aspoň nepatrný pocit tzv. záchranného lana, jste tomu ještě nasadili pořádnou korunu. Přesněji řečeno, pos… jste to ještě víc. Kdo by to byl nezažil? Stejný model, pokaždé jiný scénář. Ale v srdci víte, že to mělo důvod. I když jste svou unáhleností nezvládli úplně dobře situaci, původ toho hnoje znáte. Možná se ohlásí dávná vzpomínka, tohle už jste vlastně zažili. Jiná doba, jiní lidé, nápadně podobná situace. Tenkrát jste si pravděpodobně slíbili, že příště byste jednali jinak, diplomaticky, lépe se “ochráníte”, v lepším případě, že žádné takové “příště” už nebude. Ale nejsme roboti, jsme lidé. Dokážeme tvořit úžasné věci, ale také děláme chyby a špatná rozhodnutí. Nač se neustále ohlížet zpátky, trestat za svou důvěřivost a přešlapy, když tohle všechno Vás přivedlo až sem. Nejste minulý rok ani včera, jste dnes. Tady. Teď. Někdy se přihlásí o slovo rodič ve Vás a zeptá se “Jaké si z toho vezmeš ponaučení?” Třeba ještě ani sami pořádně nevíte, je příliš brzo na jakékoli závěry. A tak to necháte prozatím být, až dozraje čas, odpovědi přijdou samy. Potom můžete vyhodnotit, jestli jste poslechli ten varovný hlas intuice a nebo ne. Mohl to být i jiný hlas a nebyl Váš. Pokud jste dostatečně vnímaví a upřímní sami k sobě, přijdete na to. A to nejlepší, poradíte si. Vždycky to tak bylo. A máte dost sil, i když si právě teď připadáte velmi slabí, možná bezmocní. Je to jen zdání, dočasný závoj pouhé iluze, které nepodlehnete, nesmíte. Není důvod propadat panice. Vy víte, co máte dělat. Víte to. Co by udělala láska?