Nastalo období, kdy si člověk často říká, že tím nejlepším plánem na celý den je zůstat doma. Ideálně v teple, s hrnkem něčeho dobrého v ruce, bez nutnosti rozdávat úsměvy na všechny strany a kamkoliv spěchat. Listopad se s námi prostě zrovna dvakrát nemazlí. Dny se krátí, příroda se pomalu ukládá k odpočinku a všechno kolem jako by nám připomínalo, že nemusíme být pořád v pohybu.
Přesto mě na tomto období něco baví. Možná právě ta jeho zvláštní atmosféra. Ta přirozená potřeba stáhnout se trochu do sebe, dopřát si víc klidu, možná bilancovat, možná jen tak rozjímat. Bez velkých plánů a očekávání. A také přijmout, že ne každý den musí být zalitý sluncem. Že k podzimu patří i určitá melancholie, občasná splínová nálada a chvíle, kdy prostě nemáme potřebu zářit a chceme být raději sami.
Poslední měsíce pro mě nebyly úplně jednoduché. A přitom jsem se na letošní podzim tolik těšila. Člověk někdy plánuje, těší se a představuje si, jak budou jednotlivé chvíle vypadat. Jenže život si občas připraví vlastní scénář. Učím se proto některé věci tolik netlačit, nechat jim prostor a dát jim čas. Někdy je nejlepší na chvíli ustoupit, nadechnout se a nechat věci jen plynout. Pustit na chvíli pomyslné otěže z rukou a důvěřovat tomu, že si vše postupně sedne, najde svou cestu. A že je to někdy sakra těžké! Máme totiž tendenci mít neustále všechno pod kontrolou, plánovat, řídit a nejlépe předem vědět, jak co bude. Jenže život má vlastní jízdní řád. Občas změní směr, nabere zpoždění nebo nás vysadí někde, kde jsme vůbec neplánovali vystoupit. A možná právě proto je důležité občas trochu povolit sevření a připustit, že ne všechno máme ve svých rukou. Už jen tohle uvědomění dokáže přinést zvláštní úlevu. Někdy je zkrátka nejlepší sundat nohu z plynu, přestat se snažit všechno popohánět a nechat život, ať nás chvíli vede sám.
Nejspíš proto jsem tolik ocenila možnost na několik dní vystoupit z běžného kolotoče a strávit čas na horách. Vzduch byl chladný, rána pomalejší a krajina měla tu zvláštní podzimní atmosféru. A bylo mi nepopsatelně dobře. Stačilo se jen rozhlédnout kolem sebe, vnímat ticho, nadechnout se toho čerstvého horského vzduchu, nic neplánovat, nic od sebe neočekávat. Na chvíli nechat stranou všechny povinnosti, nedokončené věci i všechny ty drobnosti, které se nám běžně neustále honí hlavou. Přesně tohle jsem v tu chvíli potřebovala.
A tak jsem si vychutnávala každou chvíli. Klidná rána, dobrou snídani a hrnek horkého čaje, o který jsem si ohřívala studené ruce. Venku se mezitím pomalu probouzel den a já se kochala výhledem z okna na krajinu. Nad ní se zvedala ranní mlha a postupně odhalovala její podzimní krásu. Žádný spěch, žádné povinnosti. Jen ten příjemný pocit, že právě teď nemusím být nikde jinde. Bavilo mě toulat se jen tak po lesích, bez potřeby sledovat, kolik kilometrů máme za sebou. Vzduch voněl vlhkým mechem a jehličím, pod nohama šustilo spadané listí a mezi stromy se občas prodraly sluneční paprsky. Bylo v tom něco neuvěřitelně uklidňujícího. Jen tak jít, vnímat všechno kolem sebe a nechat myšlenky volně plynout. A večer se zachumlat a plnými doušky si užívat teplo sálající z krbu, ve kterém tiše praská oheň. Povídat si, občas se zadívat do plamenů, zatímco se venku rozprostírá tma. Měla jsem pocit, že by se tenhle okamžik mohl klidně na chvíli zastavit. Právě tyhle obyčejné momenty pro mě měly největší kouzlo. Žádný nabitý program, žádné velké zážitky, které bych si musela odškrtnout. Jen příjemně strávený čas, pohoda a pocit, že jsem přesně tam, kde mám být.
Čím dál víc si uvědomuji, jak důležité je dopřát si podobné chvíle. Nečekat, až bude všechno hotové nebo až bude vhodnější doba. Vždycky se najde něco, co ještě potřebuje naši pozornost, něco, co se zrovna nehodí. Jenže život se neodehrává až ve chvíli, kdy bude všechno skvělé a podle našich představ. Děje se právě teď, se vším, co ještě není dokonalé. A tak se snažím letošní listopad přijímat přesně takový, jaký je. Se svými kratšími dny, občasnou melancholií, s tím, že některé věci ještě nejsou hotové. Ale s větším klidem, menším očekáváním a trochu větší důvěrou v to, že všechno má svůj čas.