Tolik jsem se těšila! Až vyjedu na pár dní někam mimo domov, který jsem od února neopustila. Přitom ho mám tak ráda. Najednou mi v něm začínalo být tak trochu těsno. Spousta plánů padla, což mi nakonec ani nevadí, prostě to tak mělo být. Ale sem, na půvabné prostředí Orlických hor, jsem se vážně moc těšila. Les, svěží vzduch a dechberoucí přírodní scenérie bylo přesně to, po čem prahlo mé srdce. Obout prsťáčky (aneb rukavice na nohy) a trajdat po lese, v pohodě, klidu, beze spěchu. Po hodně dlouhé době jsem opět viděla mléčnou dráhu, když mě syn vzbudil v 1h ráno a já při této příležitosti vykoukla ven na hvězdy. Jsem mu vlastně za to vděčná. Doma bych určitě tak nadšená v tuto hodinu nebyla. Má jógová praxe zde dostala nový, příjemný nádech. Sekvence při západu slunce byla tak úžasná, plná energie. Stejně tak jako vinyasa u rozpálených krbových kamen, kde moje pohyby doprovázel jemný zvuk praskajícího hořícího dřeva.
Pár věcí se změnilo, je to teď trochu jiné. Dopřávám si dostatečný čas na to, abych se mohla rozkoukat v „novém“. Na tomto místě, obklopena přírodou, mám k tomu přímo ideální podmínky. Velmi intenzivně vnímám sílu přítomného okamžiku, nic neřeším, neanalyzuji a také s potěšením zjišťuji, že nemám takovou tu nutkavou potřebu mít něco pod kontrolou. Tak nějak vše plyne samo, stejně jako teče řeka, svým tempem. Cítím úlevu, klid. Nabízí se mi zajímavá příležitost vidět vše z ptačí perspektivy, a to je velmi osvobozující. Chci si dopřát radost z dlouhých letních dnů, z pohybu, z dobrého jídla, těšit se ze společnosti fajn lidí. Nechávám se unášet na příjemné vlně vstříc novému poznání, s důvěrou a pokorou.
