Jak snadné je zbavit se odpovědnosti za své činy (a nečiny) a vinit druhé ze všeho, co se nám děje. Připisovat si pouze zásluhy za úspěch, zatímco neúspěch svalit na něco nebo na někoho. Takhle nejedná naše Já, to je výplodek našeho ega, které si vždycky najde způsob, jak ospravedlnit své konání a zamaskovat skutečnou podstatu věci. Ale ego (naše malé já), ve snaze převzít kontrolu nad vším, okamžitě jedná, zoufale kope kolem sebe a má tendence ubližovat, ať už myšlenkami, slovy, skutky. Každá mince má dvě strany. Pravda není jenom jedna, ale naše malé já tohle úspěšně ignoruje, vždyť je to ta nejjednodušší cesta, než jít do sebe a hledat příčiny, skutečnou podstatu (pravdu). A tak si můžeme rochnit v naší pevnosti postavené z ukřivděnosti a nesmyslných domněnek, vrtat se v minulosti a hledat další a další chyby (samozřejmě ne u sebe), schovaní nejen před světem, ale hlavně před sebou samým. A nebo… až opadne ta největší vlna emoční bouře a zase vysvitne slunce, posvítit si na věc, bez kritiky, odsuzování druhých či sebe. Pohlédnout na překážky jako na přítele, dopřát si čas na jejich pochopení (v afektu a rozčeřené mysli těžko dohlédneme dál) a nevzdat to, pokračovat. Přítel – překážka – může pomoci, napovědět, jak jít dál. Je to proces poznávání sebe sama. A není to jednoduché. Dozvíme se o sobě mnoho. Možná něco, co raději ani nechceme vědět. Ale uvnitř jsme dokonalí. Nemusíme lhát sami sobě. Můžeme se přijmout takoví, jací jsme, se vším, co k nám patří. Možná objevíme skryté vzorce chování. A máme jedinečnou příležitost s tímto poznáním pracovat. Odstranit nefunkční, provést jakousi generálku ve svém nitru, odhalit zdroj negativních emocí a zároveň udělat prostor pro nové možnosti.
Tak moc jsem se naladila na novou cestu, věřila v ní, a když se dostavil strach, neuměla jsem mu v daný moment čelit. Možná pod tlakem očekávání okolí, možná mě ochromily obavy ze zklamání, přehnaná snaha zvládnout situaci bez velké úhony. Najednou cesta nikam nevedla. Jakmile začal dosedat rozvířený prach (rozvířené emoce), všechno kolem postupně dostávalo obrysy. Ta cesta je správná a já jsem vděčná za vše, co mě doposud naučila. Nebylo jednoduché pohlédnout „za“, chtělo to určitou dávku odvahy a času, který obrousí ostré hrany, dodá jistý nadhled. Vím, že vše je tak, jak má být, není třeba marnit čas starostmi o budoucnost. Je přirozené, že se dostáváme do různých životních situací, kdy nevíme, kudy kam. Důležité je nezpochybňovat sebe sama, pokora a respekt. Být odpovědný sám k sobě a sám za sebe. Stejně tak jako fakt, že žádný názor není lepší či horší a nikoho neopravňuje povyšovat se nad ostatní a shazovat je. Směřujeme tam, kam chceme, co vyšleme, to se vrátí. Vše v souladu s naší podstatou, bez lhaní si a vymlouvání, to je cesta k našemu cíli, to je cesta k hlubokému štěstí.