Můžu! Můžu cokoliv! Jak silně rezonují tato slova v mysli a otevírají dveře novým možnostem. Je třeba si je čas od času připomenout. Obzvlášť ve chvíli, kdy najednou dosavadní způsob života není úplně naplňující, kdy se klasické koncepty bortí a nebo když bloudíme od zdi ke zdi, než se nám podaří najít novou cestu. Přesně v těchto okamžicích je důležité si říct: „A přece můžu! A přece mám dost sil!“ Je v našich možnostech uvolnit to, co křečovitě svíráme a působí nám napětí a bolest. Je v našich silách odevzdat se vyšší moci (ať už to nazvete jakkoliv), důvěřovat životu, jeho kráse a lásce. Můžeme se radovat z úplných drobností, které jsou kolem nás a dělají náš život hezčím a barevnějším. Můžeme toho spoustu. A kdy jindy je příhodnější doba než právě teď a tady? Přestat bezmocně přešlapovat v jednom bodě a na místo toho pocítit hlubokou vděčnost, pokoru a úctu k životu a osvobodit se, vymanit z bludného kruhu nefunkčního systému, do kterého jsme se dostali sami svým myšlením. Cože? Namítne ego. Tohle že já chtělo? Takhle jsem se chtělo cítit? No to tedy ne! Ale ano. Je to naše odpovědnost, jsou to následky našeho starého způsobu myšlení. Není úplně příjemné přiznat si takovou skutečnost. Ale je to zásadní krok k tomu, pohnout se z místa a konečně začít tvořit to, co doopravdy chceme.
A co chceme? Na co zaměříme svoji pozornost? Třeba právě na to, že můžeme. Můžeme být šťastní. Můžeme tvořit, dělat, co nás baví. Protože si to zasloužíme. Můžeme otevřít srdce a zbavit se toho, co nás brzdí nebo táhne dolů. Můžeme si odpustit, že jsme někde nejednali úplně nejlépe, můžeme odpustit druhým, že s námi nejednali úplně nejlépe a nebo nám něčím ublížili. Můžeme pokračovat, můžeme začít znovu. Máme tolik možností a uvědomění toho přináší do našich životů nové a nové příležitosti. Přijmout to, co se nám děje, jako nezbytnou lekci pro náš posun, růst. Ohlédnout se zpět s tím, že jsme se toho tolik naučili. Dostali jsme se až sem. A odtud vede mnoho cest.