Sedím na lavičce pod Svatým kopečkem a kochám se působivým výhledem. Slunce má docela grády na to, že je prakticky konec října. Střídavě pozoruji zámek, dominantu Mikulova, větrné mlýny v sousedním Rakousku a jediné červené jablíčko na jinak holé jablůňce za plotem jedné z přilehlých zahrad. Občas také kouknu na svého muže, který má hlavu položenou na mých stehnech. Chvíli jen tak mlčíme, není třeba slov. Oba si vychutnáváme sílu přítomného okamžiku. Jsem šťastná, tady a teď na tomto místě, nevnímám čas a podle spokojeného, klidného výrazu ve tváři mého partnera odhaduji, že jsme oba naladěni na stejnou vlnu pohody a klidu. Tuto chvíli si chci uchovat v paměti pro šedivé dny blížící se zimy, až mi začne chybět sluneční energie. Nejspíš bychom tam vydrželi sedět déle, ale se zapadajícím sluncem se rychle a citelně ochlazuje. Ještě se chci zahřát podvečerní praxí jógy, než usedneme s přáteli do vinného sklípku. Výlet na další den máme vymyšlený, ale už teď vím, kde a s kým chci strávit pozdní odpoledne než zapadne podzimní slunce. Úchvatná podívaná pozvolné přeměny dne na podvečer se mi nikdy neomrzí. Na tomto místě má pro mne zvláštní kouzlo a náboj. Zastavit se, nechat vše jen tak plynout na poklidných vlnách a načerpat sílu nejspíš posledních hřejivých paprsků letošního babího léta, než definitivně vyměním tričko s krátkým rukávem za svetr a zimní bundu.
Jak osvěžující je najít si pro sebe chvilku klidu, bez telefonu, spěchu. Být v harmonickém souladu se sebou a se zemí, s matkou přírodou. To mi připomíná, že pomalu nastává doba stáhnout se dovnitř, dopřát si volnější tempo, než vypukne vánoční pečení. A to bude již zanedlouho.
