Přítomný okamžik. Ta dvě slova se neustále skloňují (nejen) v józe. Možná zní někdy až otravně, během lekcí je slyšíme tolikrát, a přesto mají hluboký význam a je potřeba je připomenout. Jakmile se skutečně naladíme na vibrace přítomného okamžiku, splyneme s ním, dostaví se pocity úlevy, nesmírného klidu a spokojenosti. Jsme jednoduše šťastní s tím, co je a kde jsme právě teď. A to je ono! Pustíme možná to, co tak urputně svíráme a necháváme se s důvěrou unášet na vlnách dechu, s minulostí za sebou a bez obav o budoucnost. Jako kdyby neexistoval čas a přitom vše běží svým poklidným tempem, energie volně proudí, všechno funguje, jak má, vše je v pořádku. Je to nádherný zenový stav, který vystihuje prosté „je, jak je, nechci víc, než právě mám“. Kouzlo plnohodnotně prožívaného přítomného okamžiku bez hodnocení a lpění.
Mysl nám neustále něco nabízí, podsouvá a my plánujeme, řešíme, někdy porovnáváme nebo soudíme. Nabízí se otázka: A kdy tedy budu šťastný? Kdy si konečně dovolím „luxus“ plného prožitku spokojenosti a štěstí? Až budu mít o pár kilo méně nebo až konečně zaparkuju vysněné porsche v garáži? Až si najdu lepší práci? Až budu vydělávat víc peněz? Až odrostou děti a budu mít víc času pro sebe? Nebo až bude příznivější doba? A co třeba zrovna teď? Všechno na chvíli odložit, pustit. Na okamžik se zastavit, rozhlédnout kolem a dovolit si vychutnat život takový, jaký právě je, aniž bychom hned dávali nálepky Dobré a Špatné. Procítit to krásné čiré bytí a jen pozorovat v tichosti, s určitým odstupem, nadhledem a zároveň s hlubokou pokorou a vděčností.
Mám tak ráda tyhle jedinečné chvíle, kdy člověk pocítí naprostou svobodu, plně si uvědomuje svou sílu i své možnosti, ať už se kolem odehrává cokoli. Prostě odpojit se od toho matrixu a splynout s Vesmírem. Skrze to ticho k nám možná dolehne nějaký signál, pocit, takový ten jemný hlásek, který k nám promlouvá, ale my jej přes neustále pulzující mysl neslyšíme. A tam někde uvnitř tušíme, že všechny tyhle signály vychází ze zdroje, který se nemýlí, nechce nám ublížit, zná naše slabiny, ale také ví, „kudy a jak“. Jen čeká, až budeme ochotni naslouchat. Pak si pravděpodobně uvědomíme pomíjivost okolností a situací kolem a třeba nás to naučí větší bdělosti, do jakých her se necháme příště vtáhnout. Jakmile vystoupíme z této úrovně vědomí a opět se stáváme těmi bojovníky se snahou vybalancovat co nejelegantněji a bez zbytečných ztrát vnější vlivy, můžeme si pokaždé připomenout, že záleží na nás, vždy máme na výběr. My rozhodujeme a dáváme svolení, kterou hru chceme hrát, které signály poslouchat a na jaké vibrace se budeme ladit. Ne zítra nebo za týden, ale každým okamžikem, právě teď.
