Několikrát se mi v posledních dnech vybavuje jedna dávná vzpomínka. Stojím uprostřed šumavského lesa, nadechuji svěží horský vzduch, vnímám absolutní klid a mír nejen na tomto překrásném místě, ale i uvnitř mne samotné. Tak intenzivní pocity dokonalé jednoty, souladu a spokojenosti. To nápadně ladí s tím, co prožívám nyní. Akorát bez té nádherné, nezaměnitelné vůně Šumavy. Poslední dva roky se mnou dost zacloumaly, nicméně mě i dost naučily. Jeden pád střídal druhý, vše, co se dosud jevilo jako stálé a funkční se postupně měnilo v prach. A do toho připočtu až téměř křečovitou snahu udržet neudržitelné, zastavit nebo aspoň zpomalit pohyb změn, který zabrzdit nejde. Něco uvnitř volalo: Pusť to, pusť to! Jenže snadno se říká a hůř dělá. Taková byla (a stále je) cesta. Všechno se mění a můžeme se bránit, což vyvolává značný odpor a nebo pružně reagovat, každý máme tu volbu. Na podložkách reagujeme velmi aktivně, to nám jde dobře, ve svých hezkých cvičebních outfitech. A pak jsme vystaveni „venkovním“ nepříznivým vlivům, mimo podložky a ehjle, už to drhne. Je to tím, že nemáme onen slušivý obleček? Nehraje nám vhodná hudba? Kam se poděl ten statný strom – vrkšásana, který na jógamatce vypadá tak nebojácně a statečně? Najednou je náš strom bičován poryvy větru, deštěm a my se kymácíme ze strany na stranu a zoufale hledáme hluboké kořeny zajišťující přežití bez úhony. A bouře zase přejde, utichne a nad hlavou uvidíme azurové nebe. Ale těžko tomu plně uvěřit uprostřed vichřice.
Cítím, že je „něco“ jinak. To, co jsme znali ze „starého“ světa se víc a víc vzdaluje, už to nebude stejné, bude (a vlastně už je) to jiné, nové. Vnímám to jako určitý mezistav. Ještě úplně nejsou jasné obrysy toho nového. Ale zároveň pociťuji klid a důvěru, že je to tak v pořádku. Jen nechat věci běžet svým tempem. Také kolem sebe vnímám větší laskavost a porozumění a mám z toho upřímně velmi dobrý pocit. Polarizovaná společnost se umí semknout, projevit účast, soucit a lásku a jasně vyjádřit NE strachu a manipulaci. Možná jsme se opravdu hodně naučili a posunuli. Možná na troskách toho, co jsme doposud znali, se skutečně rodí naše nové já, okleštěné o přemíru ega, připraveno vstoupit do jiné úrovně, do vyššího levelu, do úrovně srdeční čakry. Možná.
