Probudila jsem se do sobotního rána v prazvláštním rozpoložení. Je to onen známý vnitřní pocit, že něco není úplně v pořádku, že se něco přihodí. Ranní praxe jógy mě naplnila příjemným klidem a zároveň vděčností. Děkuju, děkuju, děkuju. Za všechno. Jenže vesmír nás musí otestovat, nakolik to myslíme vážně a jak dlouho nám to vydrží. A tak mi testovací lekce přišla o pár hodin později, když jsem vyletěla z koloběžky a pocítila tvrdost asfaltu. Zajímavé je, že po probrání z prvotního šoku a zjištění, že žiju, mi hlavou proběhla ranní mantra vděčnosti. Vesmír má smysl pro humor. “Tak co, pořád chceš děkovat?” Ještě jsem nestihla zjistit rozsah škod, ale žiju! Děkuju, že žiju! Po krku mi teče krev, nevím odkud, obě předloktí mám jízdou po asfaltu sedřená, ale adrenalin funguje dokonale, zatím tolik nevnímám bolest, ani když se snažím postavit zpátky na nohy a všímám si velké podlitiny na přední straně stehna. Děkuju, že nemám nic zlomeného! Vůbec nevím, jak se mi podařilo dostat se domů, vím jen, že jsem ještě kousek cesty jela na koloběžce. Děkuju těm, kteří v tu dobu byli dostupní a neváhali mi okamžitě přijet na pomoc. A tak jsem se na začátku léta ozdobila sešitou bradou, sedřeným předloktím, dalšími nejrůznějšími oděrkami a naraženinami a jako bonus mám obří podlitinu na stehně, která zaručeně vystřídá plno barev v průběhu následujících dní. Myslím, že mi bude krásně ladit k batikovanému tričku.
Výsledek mého kaskadérského výstupu celý večer pozoruje náš pes. Ta němá tvář se ode mne nehne ani na krok, hlavu má položenou na zdravé části stehna a jeho pohled mluví za vše: “Ty vypadáš.” Zajímavým poznatkem je, jak rychle se dokáže změnit pomyslný žebříček všedních hodnot a starostí. Ve světle aktuálního dění se v mžiku stávají všechny stíny na srdci nebo v mysli naprosto malicherné, zbytečné, mnohdy až směšné. Ne že bych chtěla ještě někdy letět volným pádem z koloběžky, abych dosáhla uvědomění, nicméně najednou mi vůbec (a na slovo vůbec kladu velký důraz) nevadí ten “élent” v pokoji mých milovaných ratolestí (děkuju, Petře, za obohacení slovní zásoby). Dá se tomu místu vůbec ještě říkat pokoj? Pokoj, jako slovo vyjadřující klid či harmonické prostředí. V místnosti, kde kralují mí kluci, se o nějaké harmonii nedá vůbec hovořit. Je plná nejrůznějších překážek a pastí. Nyní děkuju, že je taková, protože je plná života, úžasné klučičí energie. Také děkuju, že jsem nějak přečkala noc, která se tentokrát zdála být neuvěřitelně dlouhá. Třpytivé hvězdy mi sice noční obloha přes mraky nenabídla, nicméně pohled tam někam nahoru mě přiměl usmát se nad lekcí určenou výhradně k mým rukám, seslanou přímo z nejvyššího zdroje. V ten moment je totiž člověk vděčný za něco, co jinak považuje za naprostou samozřejmost. Kolikrát pohrdáme zdravím, než nás ochromí zranění nebo nemoc. Zapomínáme, že život není samozřejmost. A tak se nyní mé “děkuju” vztahuje na to, co se nedá nikde koupit ani objednat v e-shopu. Na to, co se jeví na první pohled jako běžné, všední, automatické, možná nudné. A tím jsem pro dnešek naplnila svůj pohár vděčnosti a nyní si půjdu namazat všelijakými mastmi svá letecká zranění.