Stabilita je tématem první kořenové čakry Muladhary. Hledáme a nacházíme ji na podložkách i mimo ně a pak ji zase ztrácíme, abychom ji znovu nalezli. Tyto neustálé změny a proměny nás udržují v bdělosti, abychom jednoduše neusnuli na vavřínech. Co si budeme povídat, někdy se nám (více či méně) zatřese pevný terén pod nohama a jsme nuceni balancovat i tam, kde se to zdá být téměř nedatelné. Ne vždycky to jde tak snadno, občas ne a ne najít rovnováhu. Bez ukotvení nemůžeme být dostatečně stabilní, naše pozornost je odkloněna od přítomnosti, ztrácíme svůj střed a také schopnost něco si udržet. Zaplaví nás pocit ohrožení, nejistoty a tak roztáčíme kruh neustálého hledání toho, co nebo kdo nás ukotví. Nic z toho však nemá dlouhé trvání, vše přináší jen povrchní krátkodobé uspokojení.
V jógové praxi si můžeme pomoci balančními pozicemi, ve kterých trénujeme hlubokou koncentraci a také odhodlání nevzdat to i přes možné prvotní neúspěchy. Bojovník 3 nás nabádá k neustálému vyvažování a přejdeme-li do rovnovážného bojovníka, přichází další výzva. A co teprve venku, na nerovném povrchu se spoustou rušivých vjemů a elementů kolem. Pokud máte pocit, že tak nějak kolísáte a potřebujete silné ukotvení, osobně doporučuji pozici stromu – vrkšásány. Když zakotvení, tak s pořádným základem, to znamená mít pevné kořeny. A takový je strom. Testuje naši pružnost i odolnost. V pozici stromu nezbývá moc času na myšlenky, co si dám dnes k večeři nebo co budu dělat o víkendu. Soustředíme se na to, abychom nespadli, ustáli pozici a přitom v ní nezapomněli dýchat. Nesvítí stále jenom slunce, občas přijde bouře a strom musí odolat náporu silného větru, deště. Podobné výkyvy máme i v našich myslích, zkoušíme ustát sebe sama v rozličných situacích. A máme-li stabilní základ, o co se opřít (pevné kořeny), přečkáme všechny bouře, než se přeženou a opět na nás vykoukne slunce. Je to svým způsobem příležitost k určité očistě, proměně. Staré zaniká, aby mohlo vzniknout nové a pokud už nové vyklíčilo, tak aby mohlo zesílit. Každé zakolísání nabízí ponaučení a následný posun vpřed. Jen tak to nevzdat při prvním poryvu větru (to jsou ty výkyvy naší mysli nebo nepříjemné situace), pružně zareagovat na změnu a hlavně zůstat ve spojení se svým středem. A pokud by došlo k přerušení spojení, jsme schopni opět jej nalézt. Někdy k tomu pomohou vnější okolnosti, to jsou ony šťastné náhody, které nás opět navrátí k sobě, na správnou cestu. Přijde přítel nebo úplně cizí člověk a uslyšíme či uvidíme, co přesně v danou chvíli potřebujeme. Jsou to ty krásné aha momenty, jež rozsvítí světlo tam, kde byla jen tma. Záblesk prozření a najednou je vše jinak, vidíme svět novýma, svěžíma očima, do kterých prosáklo světlo probuzení.
Zároveň je dobré si přiznat, že nikdo z nás není robot, nejsme neustále stejní, vždy perfektní. Prožíváme emoce, pocity, patří to k nám. Jakmile nám někdo “rozkopne kýblíček”, odhalíme lež tam, kde bychom ji nečekali, je přirozené, že s námi zacloumají emoce. Ukotvení neznamená přehlížet stres nebo zranění, potlačovat záplavu nejrůznějších pocitů. Naopak, uzemnění nám umožní postavit se čelem všem těmto nepříjemným pocitům, ale neztratit se v nich, nezabřednout do nich. Takto nic nepotlačíme, přiznáme si, co cítíme a ještě lepší, když to pojmenujeme. Pak získáme tolik potřebný nadhled a víme, že jsme schopni ustát cokoliv.