Mám moc ráda osobitý humor Mistra Osha, kterým je prosyceno celé jeho učení. Sálá z něj moudrost, přirozenost a hlavně jednoduchost. K tématu meditace prohlásil: “Ve jménu meditace se provádí spousta pitomostí. Lidé zpívají mantry, dodržují rituály, klanějí se sochám, vrhají na zem a dotýkají čelem podlahy, ale to není meditace. To je spadnout pod úroveň mysli, ne se nad ni povznést. Takový člověk se stane blbcem, ne Buddhou. Stačí hluboké pochopení, zakotvit v přítomnosti. A jakmile jste tady a teď, pochopili jste.” Občas si na to vzpomenu, když zapaluji vonnou tyčinku a musím se smát. Kolikrát hledáme složitosti tam, kde není třeba. Možná dnešní doba nás popohání ke stále novým a novým výzvám, za úspěchy předpokládáme tvrdou dřinu, oběti a spoustu překážek. Co se jeví jako snadné, může vypadat přinejmenším podezřele. A tak se v jógové praxi nutíme do krkolomnějších pozic, neustále posouváme laťku a jakmile nepokoříme vytyčené cíle, přichází zklamání a smutek. Asi je to součástí procesu, cesta, kterou si musíme projít. Také jsem měla tendence zvedat laťku, zvládnout další výzvy, abych byla víc jógin. Postupem času nacházím radost v jednoduchých ásanách a nepotřebuji vždy nutně zapreclíkovat končetiny. Výzvy nejsou špatné, motivují a posouvají dál, ale je fajn si také dopřát prostor pro to, co “je”. Vychutnat si to takové, jaké to je, nechtít víc nebo pořád něco vylepšovat, prostě jen přijímat a existovat. Jsou to momenty, kdy si uvědomuji hlubokou vděčnost právě za to, co je, co mám. A najednou přichází vlna upřímné spokojenosti, odhalí se štěstí. Jakmile si takto jednou sáhneme na “nebe”, už není problém znovu a znovu dosáhnout stavu blaženosti. Je to prostě najednou snazší. Lépe se pak zvládají i ty těžší chvíle v životě, kdy je člověk energeticky na nule, je mu smutno, nic se nedaří.
Být v souladu s přítomností není nic nového. Nejen Osho, také Eckhart Tolle o tom krásně hovoří na svých přednáškách, v knihách. Uvědomění pouhé existence, bez nálepek a hodnocení, opravdu přináší úžasnou lehkost. Lehkost bytí si neustále zanášíme touláním (a hrabáním) v minulosti, strachem z budoucnosti, rozvířenými emocemi. Tento “prach”, který pak zakrývá podstatu našeho bytí a hlavně štěstí, po kterém všichni tolik toužíme, je třeba neustále odstraňovat. Jóga je pro mě v tomto ohledu tím nejúčinnějším čističem. A je potom skutečně nádherné vychutnat si tu vzdušnost, pocit lehkosti. Začínáme si uvědomovat, kým doopravdy jsme, svou hodnotu, která není závislá na nějakých zásluhách nebo na tom, co požaduje společnost. To opravdové, ryzí zůstává, přetrvává a všechno ostatní má jepičí život. Proč na tom pomíjivém tedy lpět? To stálé, neměnné, hluboké přečká všechny povrchní události bez jakékoliv újmy. Je to stejné jako s oceánem, klidná hlubina zůstává klidnou hlubinou, ať se na hladině tvoří větší či menší vlny. Kdykoli je mi smutno, pomáhá mi toto uvědomění. Vrátí mě to do přítomnosti a cítím se opět dobře. Mezitím se pomíjivé postupně rozplyne a odhalí se klid, spokojenost, křišťálová prázdnota, ve které je nic a přitom všechno.