Ještě stále cítím intenzivní vůni jasmínu asijského, která provázela mé kroky Toskánskem. Když si k tomu vybavím znamenitou chuť italských těstovin doplněnou lahodným proseccem v úzkých, romantických uličkách Sieny, zaplaví mě vlna spokojenosti a radosti. Najednou se začnou skládat další střípky, které krásně navazují a zapadají do sebe jako puzzle. Cesta vlakem do Florencie, dva plyšoví divočáci nacpaní do batohu (ano, museli jsme vzít ty větší), pravidelná každodenní porce gelata, milá marocká servírka, která se mě ptá, zda jsme přišli na pozdní oběd nebo na brzkou večeři a já odpovídám, že na pozdní večeři (marocká signora je zvyklá večeřet v 11 večer). Je toho spousta, co se mi promítne v paměti. Malý krámek, jenž je zároveň i dílnou mistra Paola, který více než 50 let vyrábí ručně kabelky a nejrůznější tašky z kůže. S obdivem jsem pozorovala starého pána při práci, jeho šikovnost a zručnost, jak s láskou tvoří nádherné kousky, které mají duši a nemohla jsem neprohodit alespoň pár slov s jeho vlídnou, usměvavou ženou. A samozřejmě dechberoucí výhledy z vysokých kamenných věží v San Gimignanu, celá ta nezapomenutelná atmosféra, kde na Vás dýchne středověk. Tak chutnal můj začátek léta.
Léto, vládnoucí element ohně, samotný vrchol jangu, kde končí cesta nahoru a výš už to nepůjde. To mi připomíná poznámku v žákovském zápisníku mého staršího syna: “O přestávce jsem stál na lavici.” Zřejmě zkoušel svůj vrchol a narazil na mantinel jménem pravidla slušného chování ve škole. Doba horkých dnů, ostrých slunečních paprsků, to vše probouzí vášeň, radost, nutkání vrhat se do věcí, žít na 200 procent. Oheň, který nám dává potřebnou energii, teplo, se může velmi rychle proměnit na ničivou sílu. Prostě se spálíme nebo vyhoříme. Chceme vidět sami sebe jenom radostné, jenom na vrcholu. Vyšší cíle, rychlejší tempo. Jak dlouho se dá pobýt na samém vrcholu? Jak dlouho vydržíme v tomto čase v poledne na přímém slunci? Vybíráme jenom to krásné, pohodlné, zbytek odmítáme. Ale to, čemu se vyhýbáme, nejvíce bráníme, nás stejně nakonec dostihne. Můžeme si namlouvat, že jsme stále happy, i když zrovna nejsme. Jak dlouho vydržíme lhát si do kapsy? Jógová praxe nás učí neulpívat, nerozlišovat mezi dobrým a zlým, jedno chci, druhé nechci. Prostě přijímat a nechat projít bez toho, aniž bychom se s čímkoli ztotožňovali. Všechno tady má své místo, svůj účel. Smutek i kiksy, které děláme, nás obohacují a posouvají blíž k sobě. Útěchou nám může být vědomí neustálého koloběhu, kdy víme, že cokoli se děje, je přechodné, je to jenom fáze. K opravdové spokojenosti, k hlubokému zážitku štěstí a klidu se dostáváme právě přes schopnost přijímat věci tak, jak přicházejí.
A na závěr tohoto článku změním poněkud vážný tón a přidám trochu lehkosti a humoru:
Farář si stěžuje kostelníkovi, že mu někdo ukradl kolo. “A kde jste na něm byl naposledy, otče?” ptá se kostelník. “Objížděl jsem farnost jako obvykle.” Kostelník mu tedy poradil, aby se při nejbližší mši věnoval deseti přikázáním a až se dostane k Nepokradeš, ať se dobře rozhlédne, jak se kdo bude tvářit. V neděli tedy farář začal mluvit o deseti přikázáních, ale pak najednou ztratil niť. Kostelník se ho později ptal, co se stalo. Farář odpověděl: “Když jsem se dostal k Nesesmilníš, najednou jsem si vzpomněl, kde jsem nechal to kolo.”