Některé věci mi v životě nevyšly úplně podle představ. Autoškolu jsem udělala napodruhé. Při zkouškách na konzervatoři, které ukončovaly semestr, mě ochromila tréma natolik, že se mi úplně rozklepala ruka a to, co jsem tak pilně cvičila na kytaru doma, jsem najednou nebyla schopná zahrát před komisí. Měla to být romantická skladba plná emocí. Nevím, jaké emoce můj přednes vyvolal. Vlastně to hrálo úplně samo, mimo mou kontrolu, jak si tak vzpomínám. Jeden z přísedících si raději četl noviny a ten druhý pro jistotu odešel z místnosti. Není třeba dodávat, že jsem odtamtud odcházela se svěšenými rameny a s plným vědomím svého selhání. Totální propadák byla i lososová barva v ložnici, která měla být velmi decentní a jemná. Finální výsledek byla oslnivá růžová, při které mi spadla čelist a na okamžik jsem určitě přestala dýchat. Nepodařilo se “rozbít” ani nábytkem. Jak naivní představa… Mohla bych pokračovat, co všechno nedopadlo. S odstupem času jsem vděčná za to, že mě mnohdy vítr života zanesl jiným směrem, než byl můj původní záměr. Vesmír měl se mnou jiné plány. Na druhé straně vyšla spousta jiných věcí, některé dokonce mohutně předčily veškerá má očekávání. Jóga a životní zkušenosti mě časem naučily příliš neočekávat. Stačí věřit. Vrazit do toho, co se dá, to nejlepší, co mohu a pak být trpělivá a prostě věřit, že to dopadne.
Mám rozpracované pokračování semináře Pod pokličkou jógy a dotkla jsem se tématu překážek na cestě jógy. Jak příznačné. Byla to zrovna jedna z otázek, kterou jsem si vytáhla u závěrečných zkoušek na instruktora jógy. Definujte „kléše“. A já spustila. Odpověď jsem znala. Ale tehdy to byly pro mě víceméně jen pojmy. Jedna z učitelek nám tenkrát řekla, že otázky, které si vytáhneme, jsou pro každého z nás určitou konfrontací s našimi postoji. Moudrá slova.
Často se nám děje to, čemu se nejvíce bráníme. Jsme vyzýváni čelit strachu, musíme ustát sami sebe, když se vzpíráme nebo něco odmítáme. Zúčastnila jsem se jednoho několikadenního kurzu na téma meditačních a relaxačních technik. Sešlo se nás tam zhruba 12. Po úvodním představení mi blesklo hlavou, že sedím na srazu anonymních alkoholiků a rychle jsem přemýšlela, kde najdu nejbližší východ, kterým nepozorovaně zmizím. Nakonec to nebylo tak špatné. Seznámení se zajímavými lidmi, nové poznatky, zkušenosti. Ale výzvou pro mne bylo přenést se přes fakt divný začátek a nenechat se zablokovat prvními dojmy a pocitem určitého odporu. Někteří třeba odmítají zimu. Důležitou součást celého koloběhu, kde všechno je rovnocenné a má své místo i účel. A tak s končícím létem, kdy citelně a viditelně ubývá jangu a přibývá jinu, zaplavuje vyznavače jedině léta smutek a nechuť vzdát se dlouhých letních dnů. Nedávno jsem se potkala s jedním přítelem, který se zabývá spiritualitou a ve svém vyprávění odhalil své překážky (kléše), slabá místa. Samozřejmě co odmítá, to mu přichází do života a konfrontuje ho. Rozumím mu, sama se stále učím. Bylo by pošetilé tvrdit, že mám něco dokonale zvládnuto. Šup, už by přišel testík, jak dobře si vedu. A tak se snažím zůstat otevřená všem možnostem, abych dovolila sama sobě růst a zbytečně něco neblokovala.
Nemůžeme očekávat, že všechno vždy půjde hladce a určitým způsobem. Prostě vnímejte, pozorujte a nechte běžet. Něco potřebuje odejít, něco v klidu dozrát. Důležité je vytrvat, čelit překážkám, někdy risknout i odmítnutí nebo neúspěch. Často se necháváme příliš pohltit dramatem našeho života a nevšimneme si zázraků, které se dějí kolem nás. Nevidíme krásu smysluplného prožitku. Jsme-li otevření a vnímaví, dosahujeme harmonie s vibracemi toho, co se snaží projevit. Dovolujeme zázrakům, aby se projevily.
Už sám život je dar, který dostáváme nádherně zabalený. Ale někdy jsme tak zaujati lesklým obalem, že zůstaneme na povrchu věci. Nikdy ten dárek nerozbalíme. Nikdy neprozkoumáme do hloubky, co je život zač. Musíme dary, které nám život nabízí, rozbalovat a objevovat, co se v nás doopravdy skrývá.
-Sri Sri Ravi Šankar-