Léto má zvláštní schopnost míchat dohromady úplně protichůdné věci. Na jedné straně slunce, dlouhé večery, dovolená a odpočinek. Na té druhé vedro, balení kufrů, práce, kterou je potřeba stihnout, než na pár dní vypneme. A člověk si občas říká, jestli není z celé té letní pohody nakonec nejvíc unavený. A možná právě uprostřed toho všeho si člověk nejvíc uvědomí, co je pro něj skutečně důležité.
Jedním z takových okamžiků pro mě byly i nedávné lekce. Když jsem se rozhlédla po sále plném lidí, uvědomila jsem si, že to nejcennější není počet podložek. Je to důvěra. To, že si někdo vybere právě tenhle čas a prostor, aby na chvíli zpomalil a byl sám se sebou. A že u toho můžu být i já.
Jenže život nejsou jen chvíle, kdy všechno krásně plyne. Občas nás postaví do situace, která prověří naši trpělivost, laskavost i schopnost zachovat klid. A tak si znovu připomínáme, že laskavost neznamená souhlasit se vším. Že respekt k druhým nemusí znamenat ztrátu respektu k sobě. Někdy máme pocit, že být laskaví znamená ustoupit. Omluvit se. Vyhovět. Jenže časem jsem pochopila, že opravdová laskavost není slabost. A pokora neznamená zmenšovat se, mlčet nebo přehlížet vlastní hranice. Naopak. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že právě zdravé hranice nám pomáhají zůstat laskaví dlouhodobě.
Poslední týdny mi připomněly, že to opravdu důležité nebývá vlastně ani moc nápadné. Není to dokonalost. Ani obdiv ostatních. Jsou to obyčejná setkání, upřímné rozhovory. A také situace, které nás něco naučí, i když bychom si je sami nejspíš nikdy nevybrali.
Možná právě s tím souvisí i otázka, kterou v poslední době dostávám, proč už mě na Instagramu není tolik vidět. Není to tím, že by se nic nedělo. Právě naopak. Jen čím dál víc vnímám hodnotu toho, co se odehrává mimo obrazovku. Těší mě šálek dobrého čaje na balkoně, povídání s rodinou, přáteli i klienty bez přikrášlování. Pravdivé rozhovory v běžném životě, když je člověk unavený, někdy rozladěný, jindy šťastný, prostě takový, jaký zrovna je. To jsou chvíle, které se nemusí nikam nahrávat ani sdílet, aby měly hodnotu. Možná právě proto si tolik vážím každého, kdo přijde na lekci. Je to skutečný čas. Skutečné setkání. Bez filtrů. Prostě si čím dál víc uvědomuju, jak neobyčejně krásný umí být obyčejný život.
Na sociálních sítích vidíme často jen vybrané momenty, ty hezké, upravené. Jenže mezi nimi se odehrává spousta obyčejných dní. Dní, kdy jsme unavení, nejistí, někdy protivní, jindy šťastní. A právě tyhle dny mě dnes zajímají mnohem víc než ty dokonale zachycené. Protože jsou skutečné. Na skvělé dovolené může přijít den, kdy nás bolí hlava, kdy prší, kdy se nám nic nechce. A přesto může být ta dovolená nádherná. Protože krása není v tom, že všechno proběhne podle představ. Je v tom, že jsme tam, že ten okamžik opravdu prožíváme. Stejně tak i běžné dny. Ne každý den máme energii, náladu a úsměv na rozdávání. Ne každý den jsme tou nejlepší verzí sebe sama. Někdy jsme jen unavení lidé, kteří se snaží zvládnout všechno, co život přinese. A možná právě tyhle chvíle nás učí nejvíc. Učí nás trpělivosti, pokoře a tomu, že nemusíme svůj život neustále vylepšovat, opravovat nebo dokazovat. Že i obyčejnost má svou hodnotu.
A tak mě baví být spíš offline než online. Najednou je mnohem víc prostoru na obyčejné věci. Na chvíle, které nic nevyžadují. Na přítomnost, která se nemusí nikam ukládat. Na skutečný život, který se žije, aniž by se musel neustále zaznamenávat. A to mi dnes dává největší smysl.
A tak tady teď sedím, popíjím šálek zeleného čaje, venku právě prší a já dopisuji tyhle řádky. Je to jeden z těch obyčejných okamžiků, které by se možná na Instagram ani nehodily. Žádná velká událost. Jen chvíle klidu mezi lekcemi, studiem tradiční čínské medicíny a vším, co život přináší. A tyhle chvíle mám v poslední době vlastně nejraději. Chvíle, které nejsou dokonale naplánované ani zachycené na fotografii. Protože to nejcennější možná není to, co ukazujeme ostatním. Ale to, co zůstává jen naše. To, co se nevejde na Instagram.