V jedné knize jsem četla, že při buddhistické zenové meditaci je kladen důraz na to, aby dotyčný neusnul, jde o to, aby se soustředil. Z toho důvodu zenový mistr „probouzí“ meditující lehkými údery holí na ramena. Netrestá je, ale udržuje jejich bdělost. Zajímavá metoda. Nemá za úkol někoho trestat, ale probudit. V tom případě život sám je velkým zenovým mistrem, který se snaží udržet naši bdělost. Jakmile uštědří nějaký úder, máme na výběr, buď propadnout skepsi „proč zrovna já“ a nebo se na políček podívat z jiného úhlu. Třeba to je právě ta potřebná síla, která uvede energii opět do pohybu, abychom „neusnuli“, a tudíž nestagnovali.
Ráda na lekcích nabádám k uvolnění a rozpuštění představ o tom, jak má člověk v pozici vypadat. Někdy jsme tak zabraní svými vytvořenými iluzemi o čemkoliv, co začíná dvěma slovy: „Jak správně…“, že si ani nevšimneme, jak krásně zapadá slunce a nebo jak svítí hvězdy na jasné večerní obloze. Snadno přehlédneme, jaké pokroky jsme udělali, třeba ve své jógové praxi. Přijde nám to jako samozřejmost. Kolik věcí (a hlavně „ne-věcí“) považujeme za samozřejmost, běžnou rutinu, nudu s barvou šedi? Přirozeně pak musí přijít mistr zenu, aby nás probral z dřímoty, do které poklidně a nevědomky upadáme. A za takové probuzení nejsme zvyklí děkovat. Zlobíme se, jak si vůbec něco takového k nám někdo může dovolit?! Taková drzost! Víte, kdo já jsem? V ten moment se zenový mistr rozchechtá: No tak mi řekni, kdo jsi? … Nastane ticho. Oněmíme překvapením a uvědomíme si, že jsme všechno a přitom nic. Někdy stačí pár vteřin něčeho a my se tím pak zabýváme několik hodin. Můžeme pilně trénovat svou pohotovost, pracovat na své síle nebo hlubokém klidu, ale pak zasáhnou okolnosti (objeví se za našimi zády mistr zenu) a v daný okamžik nás nenapadne nic. Nic z toho, co máme „správně“ udělat. A to vůbec nevadí! Co takhle uvolnit napětí a přestat řešit, jestli vždycky děláme všechno správně, jestli reagujeme správně? Co takhle přijmout vlastní nedokonalost (a přitom dokonalost)? Třeba pak budeme mít větší pochopení pro nedokonalost nebo „nesprávné“ chování druhých.
Na závěr si dovolím citovat učitele a spisovatele Jacka Kornfielda: „Představte si, že tato planeta je obydlena samými Buddhy. Každá bytost, s níž se setkáte, je osvícená, s jedinou výjimkou – Vás samých. Představte si, že všichni ti Buddhové jsou tady proto, aby Vás poučili. Každá osoba, kterou potkáte, udělá všechno jen pro Vaše dobro. Veškeré jednání slouží jen k tomu účelu, aby Vám nabídlo přesně ty nauky, které potřebujete ke svému osvícení.“