Jóga mě učí zůstávat chvíli v nepohodlí a neutíkat při prvním náznaku, že něco není úplně příjemné. Život mě ale učí ještě i něco jiného: Ne každé nepohodlí je potřeba překonat, některé je potřeba opustit. A někdy je největším výstupem z komfortní zóny úplně obyčejné: Ne. Někomu, komu jsme dlouho říkali ano. Člověku, kterého nechceme zklamat. Situaci, kterou jsme už tolikrát přešli.
A zvláštní je, že právě tohle může být mnohem těžší než udělat nějaké velké životní dobrodružství. Protože když řekneme ne, nevíme, co bude následovat. Možná se druhý člověk urazí. Možná nás nepochopí. Možná si o nás pomyslí něco, co se nám nebude líbit. A možná zjistíme, že vztah, o kterém jsme si mysleli, že je pevný, najednou vypadá trochu jinak.
A to je jedna z nejtěžších věcí, když nastavujeme hranice. Nejde jen o to vědět, co nechceme. Jde také o to unést, co přijde potom. Protože často vlastně víme, co nám vadí. Víme, že už nechceme pokračovat stejně jako dřív a že bychom potřebovali něco odmítnout. Jenže pak přijde ta druhá část: Pocit viny. Obava, že jsme někoho zklamali. Potřeba svoje rozhodnutí vysvětlovat. Nutkání všechno zase urovnat a vrátit do starých kolejí. A právě tady se podle mě ukazuje, jak moc jsme zvyklí nést zodpovědnost nejen za svoje emoce, ale i za emoce ostatních. Máme pocit, že když někoho zklameme, odmítneme nebo se vůči někomu vymezíme, udělali jsme něco špatně. Jenže emoce druhého člověka nejsou naše zodpovědnost. Můžeme být ohleduplní, můžeme vnímat, že naše slova druhého zabolí, ale nemusíme kvůli tomu opouštět svoje hranice. Protože když dlouhodobě snášíme něco, co nám ubližuje, jen abychom neublížili někomu jinému, někde po cestě začneme ubližovat sami sobě. A někdy se může stát, že právě naše snaha být vždy laskaví a hlavně nezklamat druhé, vytvoří prostor, ve kterém začnou být naše hranice překračovány.
Sama si poslední dobou všímám, jak snadno si člověk může splést laskavost s ustupováním. Být chápavá. Nechtít druhému ublížit. Nechat něco být. Dát další šanci. Přimhouřit oči. Říct si, že to přece nestojí za konflikt. To všechno může být krásná vlastnost, ale jen do chvíle, kdy při tom začneme přehlížet sami sebe. Protože kde vlastně končí laskavost a začíná opouštění sebe sama? Kdy je správné ještě chvíli zůstat, nadechnout se, podívat se na věc z jiné strany a neutíkat při prvním nepohodlí? A kdy už je naopak čas konečně říct: Dost. Tady už nechci být. Tohle už mi nedělá dobře. Tohle už není moje cesta.
Nastavit hranici neznamená druhého nějak potrestat. Nemusí to znamenat, že ho přestáváme mít rádi. Nemusí to znamenat, že jeden z nás je špatný a druhý má pravdu. Někdy to znamená jen: Takhle už to pro mě není v pořádku. A to je informace, ne útok.
Není jednoduché poznat, kdy ještě zůstáváme v nepohodlí, které nás něco učí, a kdy už jen dlouhodobě snášíme něco, co nám nedělá dobře. Ne každé nepříjemné pocity jsou důvodem k odchodu. Některé věci potřebujeme možná prostě jen ustát. Naučit se říct svůj názor. Přijmout, že nás někdo nepochopí. Zvládnout vlastní strach. Přestat utíkat pokaždé, když něco není podle našich představ. Ale jsou situace, ve kterých nás nepohodlí nevede k růstu, ale pomalu nás vyčerpává. Kdy se stále dokola přizpůsobujeme, omlouváme, vysvětlujeme a přesvědčujeme sami sebe, že je to vlastně v pohodě. Kdy se bojíme říct ne jen proto, že nevíme, co by naše ne mohlo způsobit.
A možná právě tady potřebujeme přestat hledat odpověď na otázku, jestli to ještě vydržíme, a začít se ptát, jestli v tom vůbec chceme dál být.
Jóga mě učí ustát nepohodlí, najít balanc a vrátit se do svého středu pokaždé, když mě něco katapultuje z rovnováhy. Život mě učí rozpoznat, v jakém nepohodlí má smysl zůstat a z jakého je v pořádku odejít. Protože někdy není odvaha vydržet ještě o trochu víc. Někdy je odvaha říct: Ne. A poprvé u toho neutéct před sebou samým.