Nepřestává mě fascinovat, jak jemně, nenásilně a přitom hluboce působí jógová praxe. Pokud si během lekce dovolíme být dostatečně vnímaví a otevření, mohou přijít zajímavé informace z našeho vnitřního světa. Dostáváme příležitost čelit sobě, svému nitru, které nám zrcadlí i ty méně příjemné obrázky. Někdy se derou ven temné pocity, ne úplně zpracované zážitky, možná ještě nějaká vnitřní zranění. Vynoří se nečekaně, překvapí v okamžiku, kdy „se to nehodí“, navíc před svědky a je třeba se s tím nějak popasovat. Ve snaze tyto nevítané návštěvníky zahnat, potlačit emoční vzpouru, svádíme kuriózní souboj sami se sebou, který nemá vítěze. A co víc, nemá ani poražené. V tu chvíli uniká to podstatné, tady nejde o boj, přichází pouze určitá informace. Procházíme vlastní léčebnou terapií, která nám ukazuje nezpracovaná témata, hlubiny našeho já toužící dosáhnout stavu přijetí a pochopení. Často není potřeba všechno, co přichází, hned začít zásadně řešit. Nabízí se příležitost ke zklidnění, ztišení. Nic radikálního nedělat, jen chvíli naslouchat, nechat promluvit tu část svého nitra, která chce a potřebuje něco říct. Už jen tohle samo o sobě je velkým a odvážným krokem vpřed, směrem k uzdravení. A tak je běžné na lekcích spontánní objetí. Objímáme se převážně z upřímné radosti, že se vidíme a někdy také kvůli tomu, abychom utěšili tu citlivou část, která právě prochází fází hojení. A ruku na srdce, toho potlačovaného máme v sobě dost.
Někdy si nechceme připustit, že tam uvnitř jsou nějaké stíny, dávná zranění. Chceme vidět svět i sebe jen v těch nejkrásnějších barvách a tak se honíme za kultem dokonalosti. V urputné snaze udělat dojem, zalíbit se nebo získat něčí uznání, jdeme cestou úplně mimo svou vlastní podstatu a přirozenost, ztrácíme sami sebe. Osvícení je zase v háji. To, co vnímáme u sebe jako nedokonalé, nedostatečné, možná nežádoucí, schováváme před světem i před sebou v šuplíku s názvem „slabiny“. Obsah této zásuvky si naopak zaslouží naši pozornost a péči. V opačném případě, kdy popíráme celou pravdu o sobě, dřív nebo později přitáhneme určité typy lidí a konkrétní situace, které budou zrcadlit přesně to, co potlačujeme.
Také jsem chtěla vidět svět jen z té hezké stránky a před tou druhou zavírala oči, jenže… Z psychopatů prostě neuděláte dobráky od kosti, stejně jako třešeň nebude plodit maliny. Nyní více naslouchám svému vnitřnímu radaru, ten reaguje na určité typy lidí docela spolehlivě a do svého života už je nepouštím. Naopak pěstuji vztahy, které jsou přínosem, ne zátěží. Takové vztahy se rozvíjí a kvetou bez velkého úsilí. Jde to tak nějak přirozeně, snadno, protože jsou v nich lidé naladěni na stejnou frekvenci. Vzájemně sdílejí, dávají si, podporují se. V auto-moto terminologii prostě máte zelenou na křižovatkách, dobře se jede a také máte vždy, kde zaparkovat. Ty druhé vztahy jsou hotovou kalamitou, věčně jenom popojíždíte nebo stojíte. Když už se konečně rozjedete, hned máte na křižovatce červenou a chcete-li zaparkovat, několikrát objíždíte blok, zda se náhodou neuvolnilo jedno místo.
Tady se dostáváme k jádru pudla. K přijetí. K sebepřijetí. To je jeden z klíčů, které nabízí jóga. Klíč k tomu, abychom poznávali a přijímali celé naše já, nejen určitou část a nesnažili se být někým, kým nejsme. Pak snáze odfiltrujeme, co (kdo) je pro nás skutečně přínosem, co (kdo) nám svědčí a co (kdo) ne, co (kdo) je zátěží, balvanem, který nás táhne ke dnu. K tomu se hezky hodí vtip z jedné z Oshových přednášek:
Jeden Japonec byl zákazníkem jedné řecké restaurace, kde dělali velmi dobrou smaženou rýži. Vždy, když přišel, objednal si “polci líže”. Pokaždé to způsobilo, že se majitel řecké restaurace začal válet smíchy po podlaze. Někdy si dokonce přizval pár přátel, aby i oni slyšeli, jak si jeho japonský zákazník objednává “líži”. Japonec se cítil natolik ublížený na cti, že si zaplatil speciální lekci výslovnosti, aby mohl správně říct slovo “rýže”. Když příště přišel do restaurace, nahlas pronesl: “Jednu porci rýže, prosím.” Majitel řecké restaurace nemohl uvěřit svým uším a vyzval ho, aby to ještě jednou zopakoval. A Japonec odpověděl: “Moc dobže jsi slyšel, co jsem žekl, ty jeden žecký kleténe.”