Rozmohl se nám doma takový nešvar. Sprostá slovíčka vylétají jako včelky na jaře z úst větších i menších (zejména těch menších) členů rodiny. Navrhla jsem tedy zavést opatření v podobě 10 dřepů za každé vulgární slůvko a platí to pro všechny bez výjimky. Můj návrh byl s nadšením přijat všemi, a tak jsme začali dřepovat. Zajímavé je, jak prvotní zápal pro věc postupně vyprchává a jak se rychle mění chování jedinců mezi sebou. Každý vulgární prohřešek je nekompromisně hlášen a také dobře pamatován, aby se náhodou nezapomnělo. A tak se tady vesele rozmohlo bonzáctví, kolik, kdo a za co. Zároveň se nenápadně začaly tvořit koalice, kdy někteří drží spolu a velkoryse odpouští prohřešky toho druhého. Nicméně začínám nabývat dojmu, že tato metoda nese své ovoce. Nejen vypracovanější stehna největších sprosťáků, ale i méně vulgarismů. Nikomu se nechce už dřepovat.
Všechno kolem se neustále mění, vyvíjí, stejně jako my, naše vnímání světa i sebe sama. Poznáváním svých zažitých pravd, vzorců a zkoumáním jejich původu se dostáváme zase o něco blíž k sobě. Otevíráme nové dimenze, jak se třeba rozhodnout nebo jaký postoj zaujmout v nejrůznějších situacích, zejména v těch obtížných. Rozhodujícím faktorem totiž vždy zůstává to, jak na věc reagujeme. A tak si můžeme uvědomit, které události, jací lidé spouštějí vlnu odporu, zatvrzelosti, prostě objevit a pojmenovat, co se děje uvnitř a co cítíme. Máme v rukou opravdu mocný nástroj, jakým lze odstranit a nebo omezit, zmírnit stavy utrpení. Tímhle tréninkem všímavosti krásně uvolníme bloky, zjistíme, že už nás stejná situace tolik nepohlcuje, reagujeme jinak a nebo vůbec, když víme, že bychom tady zbytečně plýtvali svou energií.
Jak si to nyní (nejen doma) nastavíme, takové to bude. Jaké vlivy nás formovaly v dobách našeho dětství, už nezměníme, ale můžeme s nimi velmi dobře pracovat právě tou praxí všímavosti. Odhalovat vzorce, které se často skrývají za naším jednáním a rozhodnout, zda jsou ještě stále platné, funkční a nebo je třeba rozbít a vytvořit nové návyky, s nimiž vnitřně souzníme a dělají náš svět i naše vztahy hezčí. Už nejsme děti, máme právo rozlišovat a sami rozhodovat, co je přínosem a co není. Také máme zodpovědnost, stále se učíme, děláme chyby, pokroky, něco vyjde, něco ne. Byla by škoda nechtít se rozvíjet, zůstávat zabředlí v nějakých dávných křivdách a nebo lpět na něčem, co touží po proměně. A potřebujeme-li nějakou motivaci, probouzející se jarní příroda může být nádherným příkladem změny a růstu.