Na konci základní školy jsem si v knihovně půjčila knížku o józe. Už si ani nepamatuji, která to byla, vím jen, že mě moc nebavila a brzy jsem ji zase vrátila. Ale co mě opravdu lákalo, byla práce s myslí a zkoumání podvědomí. Kniha, která ve mně nechala skutečně hlubokou stopu, byla Život ve světle od Shakti Gawain. Otevřela mi dveře do úplně jiného světa. Začala jsem meditovat a postupně zjišťovat, že jsme něco víc než jen hmota – tělesná schránka a že naše mysl je neskutečně mocným nástrojem, ať už transformace a nebo destrukce. Protože kamarádky mé nadšení pro duchovní tematiku úplně nesdílely, zejména později na střední škole, raději jsem před nimi nešířila hluboká moudra čerpaná z knih, abych nevypadala jako úplný blázen. Stejně mi to někdy nedalo, a tak ze mě vypadly sem tam nějaké informace, které občas někoho oslovily a občas jsem holt byla za mimozemšťana, ale mně to nevadilo. Potíž byla v tom, co dělat po střední škole. Ekonomické zaměření totiž bylo pro mě totálně mimo, to jsem si plně uvědomila a přiznala až ve čtvrťáku. Čtyři roky se skvělou partou kamarádek bylo fajn, ale jediné, co se mnou ve škole ladilo, byla angličtina (ta mě bavila) a občas čeština, když se psal nějaký ten sloh, to jsem se vyřádila a cítila určitý pocit naplnění. Nicméně hlavní obor ekonomie a účetnictví byl pro mě opravdu za trest. Nejen, že jsem tomu vůbec nerozuměla, ale v hloubi duše jsem věděla, že pokud bych měla dělat účetní v nějaké firmě, tak by to nedopadlo dobře. Pro tu firmu.
Přišlo mé první zaměstnání na pozici asistentka ředitele jedné firmy a já se odklonila od duchovního světa. Nebyl čas na meditace. Hledala jsem sama sebe v novém mimoškolním světě, randila s kluky. Zajímavé je, že mi vždycky přišla nějaká situace, která mě opět vrátila na cestu sebezkoumání a k meditacím. Samozřejmě to byly ony propady a takzvané prohry, co mě přiměly obrátit pozornost opět dovnitř. Záměrně uvádím „takzvané“, protože dnes to všechno vnímám jako určitou výhru. Cestu, která mě přivedla až sem a jsem za to nesmírně vděčná. Jak totiž běžel čas, spolu s ním rostlo vnitřní nutkání dělat „něco“, realizovat sama sebe a uplatnit dary, které jsem dostala do vínku. Ale co? A jaké dary to jsou? A pak přicházeli lidé, různé situace, impulzy… Mezitím mě pohltila powerjóga. Skvěle rozhýbala a protáhla mé tělo a dokonale propojila celou tu duchovní sféru s pohybem. Trvalo mi nějakou dobu, než to celé dostalo zřetelné obrysy a než jsem se prokousala vlastními pochybnostmi a strachy. Také jsem si musela projít určitými lekcemi. Občas to byl i pád na zem, abych se zvedla a pokračovala. Někdy se mi zabouchly dveře přímo před nosem a jindy jsem se vezla na vlně skvělých možností. Ale šlo to. Cesta měla cíl i smysl. Dnes už to je u mě hlavně o té cestě a o smyslu. Cíl může být pohyblivý. A je úžasné, když na té cestě máte někoho, o koho se můžete opřít v nouzi a také když potkáváte podobně laděné poutníky, se kterými se upřímně zasmějete, sdílíte. A nejlepší na tom je, jakmile zjistíte, že takových báječných dušiček je kolem Vás opravdu hodně.